Slabost

7. Zlé sny

Tak jsem tu s další kapitolou, furt žádný porno, hehe :-D v téhle povídce si na něj trošku počkáte, no :-D v záhlaví obrázek outfitu, který si hlavní hrdinka oblékla, když šla pařit :-) Enjoy :-)

**************************************

„Dobře," prskla vztekle a odnesla nádobí do kuchyně. Zpět do ložnice se už nevrátila, načež slyšel, jak s někým mluví – nejspíš telefonuje – a ten hovor ho ukolébal ke spánku. Bohužel ho náruč spánku neuvrhla do příjemného snu, ale naopak do neskutečně živé noční můry.

---

Stříbřité provazy, které poutaly jeho spoře oděné tělo ke kamennému kříži, byly upředeny z jeho vlastního vzteku, sebenenávisti a sebepohrdání. Thanos byl velmi, velmi vychytralý – věděl, že zrovna tyhle emoce ho přiživují, jsou téměř jeho podstatou. Že zrovna těch se jen tak nezbaví. Tenká kouzelná lanka se zařezávala do jeho obnažené zbičované kůže a pálila jako rozžhavená láva.

Kouzlo, které jej drželo ve vzpřímené poloze u kříže, mu tepalo v hlavě v rytmu jeho vlastního srdce a dělalo mu velký problém udržet se při vědomí. Vlastně by bylo možná nejlepší, kdyby konečně omdlel – bohužel jeho vlastní mozek pořád neshledal, že co prožívá, je přes čáru.

„Nikdy tvým služebníkem nebudu," prsknul vztekle a obrovitý muž s tvrdými rysy, mohutným tělem zakrytým masivní zlatou zbrojí a kamennou tváří se rozchechtal. Lokimu bylo úplně jedno, jestli ho praští do obličeje – bylo by to už tak po stopadesáté a ten stokrát zlomený nos už ho vlastně ani nebolel.

„Myslíš?" zasmál se Thanos a ukazováčkem se dotknul Lokiho čela.

Před očima se mu potom rozjely ty nejhorší scénáře, u nichž nevěděl, jestli jsou realita, sny, vzpomínky, nebyl si ani jistý, jestli vlastně pád temnotou přežil.

Viděl svoje nevlastní rodiče, kteří mu říkali, že pro ně byl vždycky jen tím největším zklamáním. Potom ležel na přemrzlém kameni kdesi na pláních Jotunheimu, byl nahý a třásl se zimou. Pak jej mučili ohniví obři. Potom byl zavřený v kleci jako zvíře, kolem chodili jeho blízcí a posmívali se mu. Potom padal a padal a padal... ale pád nekončil úlevnou tmou...

Loki řval. Řval tak, až ho bolely hlasivky a na hrudi pálilo jako po dlouhém běhu.

„Prober se, no tak vstávej. Je to jen sen."

Čí je jenom ten hlas, který slyší?

„Tome, probuď se, slyšíš?"

Tome? Prudce otevřel oči.

V místnosti svítila malá lampička na stolku u postele, venku byla už tma a nad sebou měl ustaraný obličej zrzavé dívky, s níž se před pár hodinami do krve pohádal. Rusé kadeře jí padaly kolem tváře, rty měla natřené růžovým leskem, na sobě jakési krátké černé šaty s  úzkými ramínky, k tomu zelenkavé šperky dokonale kontrastující s vlasy a vypadala moc krásně – jak si pomyslel v tu danou chvíli úplně nesmyslně. Proč je celý pryč z nějaké smrtelnice, když by mohl mít skoro každou bohyni?

„Byl to jen sen, Tome, to se stává, jen zlý sen," odvětila zrzka a opatrně ho pohladila po rameni. Zmateně před dotekem uhnul, nebyl zvyklý na podobné projevy něhy a soucitu – možná tak od Friggy.

Zprudka se nadechl, jako kdyby se topil a bojoval o každý doušek vzduchu. Roztřeseně se vymrštil do sedu, až polámané kosti zaprotestovaly, ale bylo mu to jedno. Štvalo ho, že ho tahle mrňavá holka vidí v tomhle stavu, zlomeného, zničeného... Opřel se zády o čelo postele a objal si hrudník pažemi.