Slabost

44. Lost in love

"Ticho..."

Slyšel svůj vlastní hlas, jak umlčel její, jemný, dívčí a plný touhy, načež se zmocnil jejích rtů, aby ji políbil ještě hlouběji a náruživěji než do té doby. Potěšen tím, že dál nevzdorovala, stiskl v dlaních její ňadra a ucítil, jak mu její bradavky okamžitě ztuhly pod prsty. V duchu se zatetelil samým vzrušením, spokojený, že její tělo reaguje na jeho doteky přesně tak, jak si ve dnech odloučení snad tisíckrát představoval.

Aniž by se jejich rty rozpojily, stáhl z Hopeiných ramen koženou bundičku, kterou odhodil na podlahu - Hope ani teď neprotestovala. A nebránila se ani ve chvíli, kdy se začal dobývat pod volné zelené tílko - dokonce se trochu nadzvedla, aby mu usnadnila přístup. Když v šeru temné místnosti ozářené jen několika magickými světélky pod stropem zasvítila Hopeina alabastrová kůže, sklonil se zpět k ní, aby mohl ochutnat vztyčené vrcholky jejích ňader svými rty a jazykem. Tichý vzdech, který opustil její rty, způsobil v jeho slabinách slastné zatrnutí.

Ucítil, jak ho rusovláska objala pažemi, aby jej přitáhla blíž, na okamžik se odtáhl, aby se zbavil svého zbytečného přiodění - jeho tradiční ásgardský vrstvený oděv mu byl najednou šíleně na obtíž a rychle proto shazoval z ramen těžký kožený kabát a hledal boční zip na tunice - tak moc nedočkavý na to, co doufal, že přijde, že si vůbec neuvědomoval možnost zbavit se oblečení dalším kouzlem. 

Zůstal stejně jako Hope do půl těla nahý, přitiskl se k ní a znovu se svými rty vpil do těch jejích. Objala ho a přitiskla se k němu - cítit její holou kůži na té své, horkou, jemnou, lidskou a nádherně vonící - proti té jeho, která nepřirozeně studila i když byl ve své lidské podobě. Bylo to opojné. Bylo to jako by mezi nimi probíjely jiskřičky elektřiny. Cítil její magii a přál si, aby ho pohltila.

Potom Hope obrátila jejich polohu, skončil na zádech a ona obkročmo na něm, něžně ho políbila na rty a koketně se usmála, objal ji kolem boků a její výraz v tváři se jak mávnutím kouzelné hůlky na okamžik změnil, jak zasykla bolestí a odtáhla se.

"Co se děje?" zpozorněl a starostlivě se na Hope zadíval. 

"To nic," ošila se, ale nedal se odbýt. Sesadil ji ze svého klína a i přes její protesty ohledal její boky, aby na levém boku našel šrám, který se dal nazvat více než hlubokým. 

"Co to u všech bohů je?" zhrozil se, když přejel po temně rudé ráně prsty a vyvolal tak další její bolestné usyknutí. 

"To nic," odsekla Hope a objala ho kolem ramen ve snaze znovu jej položit zpět na záda. Nenechal se. 

"Jak se to mohlo stát? Postřelili tě tam?" zamračil se a tvářil se, jak kdyby mu ten hluboký nateklý šrám s okraji utápějícími se v modrající podlitině doslova snědl půlku rodiny. Co si to vůbec dovolili, ublížit jí? Kdyby neměli tak naspěch, měl největší chuť se vrátit zpět do centrály S.H.I.E.L.D.u a pokud ten barák ještě náhodou nespadl, zboural by ho teď definitivně. Hope pokrčila rameny.

"Nevím. Asi mě spíš trefil kus nějakýho skla. Nebo úlomek zdi," řekla tím nejvšednějším tónem jakým jen mohla.

"Nic to není. Neřeš to," dodala a v tu chvíli vycítil ve své mysli lehký nátlak z její strany. Povytáhl obočí -nikdy na něj svou sílu nepoužila. V ten moment ale netušil, jestli je spíš naštvaný, nebo ho to naopak lehce vzrušuje. Nebo mu to vzrušení do hlavy naočkovala teď ona? Vylezla mu na klín a omotala se kolem něj jako popínavý břečťan, ve tváři vítězoslavný úsměv. Když znovu ucítil, jak se její ňadra přitiskla k holé kůži jeho hrudníku, odolávat její moci bylo ještě o dost těžší.

"Co to děláš?" zeptal se, napůl pobaveně - napůl naštvaně, ale Hope na něj použila naprosto stejnou strategii jako on před pár minutami na ni.

"Ticho," zašeptala a další protesty mu znemožnila polibkem. V dalším okamžiku se nějak - a vůbec netušil jak - ocitnul znovu na zádech a Hope se mu horečně dobývala do kalhot. Nadzvedl se v bocích a nechal ji, aby ho svlékla úplně, nevadilo mu, že je proti němu ještě pořád poměrně dost oblečená - dovolil by jí snad teď  úplně cokoli.

Hope se potom naklonila nad jeho tvář -  aby ho znovu krátce líbla na ústa, potom na linii čelisti, načež sklouzla svými rty na krk a putovala jim níž, přes klíční kost na hrudník, zvedající se nahoru a dolů prudkým, nedočkavým dechem - došlo mu, že ho chce dráždit a napínat... o to víc se nemohl dočkat toho, co doufal, že jej čeká...

A potom její horká ústa doputovala po jeho těle až dolů k podbřišku. Zaúpěl slastí, když její rty obemkly jeho chloubu - svět se s ním zhoupl a zatočil - připadal si trochu jako opilý. Zatnul konečky prstů do přikrývky a prohnul se jako luk. Nechal ji, aby si hrála ještě chvíli, ale brzy cítil, že pokud se tomu poddá, bude do pár okamžiků po všem - po tolika dnech bez její přítomnosti si připadal skoro jako nadržený puberťák...

"Dost... dost," vydechl přerývaně. "Ještě chvíli pokračuj a vůbec se na tebe nedostane," usmál se na ni a využil okamžiku, kdy se nadechovala, aby něco řekla - popadl ji do náruče a převrátil jejich polohu - za vteřinu ležela na zádech ona a Loki z ní strhával zbytek oblečení stejně nedočkavě. 

Pak se vrhl na její tělo, aby ji svými rty a jazykem uvedl do extáze stejně jako ona jeho před malou chviličkou. Přes její něžná kulatá ňadra a pupík se propracoval až dolů k jejímu klínu, oddálil jí kolena od sebe a jazykem ochutnal to nejvzrušivější místo na jejím těle.

---

*Hope*

Vzrušeně vydechla a vzduch kolem ní se zatetelil pod náporem její nekontrolovaně uniklé magické síly. Po chvíli zapojil Loki do hry prsty a ona ztratila zbytky sebeovládání. Po pár minutách jeho intenzivní činnosti měla pocit, že snad slastí přijde o rozum.

"Ouuu... Loki, lásko..." vydechla a v ten moment sama na okamžik ztuhla nad tím, co v nestřežené chvíli opustilo její ústa. Loki ustal v činnosti a zvedl hlavu. Zadívala se mu do tváře a přemýšlela nad tím, jestli ho teď nějak moc nevyšokovala - nikdy o vzájemných citech nemluvili a ona si nebyla jistá, jestli Loki je zrovna ten typ na podobné výlevy emocí. Naproti všem očekáváním zareagoval úplně jinak než čekala. Usmál se na ni, vzepřel se nad ní a vtiskl jí tak náruživý polibek jako nikdy předtím.

Co na tom, že jeho ústa chutnala po její touze, co na tom, že byli v odemčeném srubu, kam mohl kdykoli kdokoli přijít...

"Chci tě, hrozně moc tě chci," zašeptal Loki mezi polibky. Neřekla nic, jenom jej dotekem ruky navedla na to správné místo. Vnikl do ní a silná vlna euforie prostoupila její tělo. Aniž by se o to nějak víc snažila, napojila se na jeho mysl - možná prostě proto, že mu byla tak blízko, jako nikdy předtím. Intenzita jeho citu k ní ji vyloženě zaskočila. Takže to neuvážené vyznání neplácla jen tak naprázdno...

Potom se jí v hlavě doslova zatmělo - síla prožitku jí naprosto zaslepila mysl. Výkřik, který se jí vydral z hrdla musel být slyšet kilometry daleko. Po chvíli se zhroutili vedle sebe na přikrývku a zničeně oddechovali.

"To bylo..." zalapala po dechu.

"Myslím, že jestli nás někdo neobjeví teď, tak už nikdy," odtušil Loki spokojeně a přitáhl ji k sobě blíž.