Život ve stínech - Ztráta kontroly

27) Otázky a odpovědi

Připravte se na spoustu zbytečných faktů! Proto se soustřeďte, ať se potom nemusíte ptát :)

Znovu jsem si promnula krk. Pořád mě bolel.

,,Jsi v pořádku?" Takhle Barča zareagovala vždycky, i když jsem se jenom poškrábala na nose. Byla vyděšená, že jsem se celou vyučovací hodinu neukázala. Jak jsem se od ní dozvěděla, běžela do naší třídy, aby sehnala pomoc. Vyučující ji ale seřval za to, že jde pozdě, donutil ji sednout na své místo a prohlásil, že každý si má své problémy řešit sám. Proto jsem tam už Barču neviděla a to bylo jedině dobře. Sice jsem postoj učitele nepochopila, ale byla jsem ráda, že je Barča v pořádku. Ovšem nevěděla, co se stalo, tak jsem jí řekla trochu upravenou verzi. Dean se mě pokusil napadnout- jak jinak bych vysvětlila ty podlitiny na zápěstích? -, když v tom se tam objevil Jared, Deana se zbavil a potom mě odvedl na ošetřovnu. Učitelé zase věděli jinou verzi. Udělalo se mi nevolno a omdlela jsem. Jared mě našel na chodbě a odnesl mě na ošetřovnu. Ale pravdu jsme znali jenom my dva... a Dean.

Ošila jsem se. Jared mě zase pozoroval. Povzdechla jsem si. Tohle byla naštěstí poslední hodina. Už brzy se ho budu moct na všechno zeptat a ten jeho samolibý úsměv mu zmizí.

...

Zvonek oznámil konec dnešního vyučování a já byla najednou tak šťastná, že ten otravný zvuk slyším. Na rozdíl od ostatních jsem se vyjímečně balila pomalu, protože jsem nešla na oběd. Měla jsem lepší věci na práci. Ohlédla jsem se. Jared si ještě něco zapisoval do sešitu. Ještě si ani nesbalil. Vzhlédl a podíval se na mě. Koutek úst se mi sám od sebe zvedl. Zamračil se a pomalu se začal bavit.

Vyšla jsem ze třídy a zamířila k východu. Venku jsem seběhla po schodech, co vedly k hlavním dveřím a na tom posledním se posadila. Sledovala jsem studenty, jak kolem mě procházejí a navzájem si mezi sebou povídají.

Zachumlala jsem se víc do své bundy. Léto odešlo a předalo vládu studenému větru. Barevné listy se honily po školním dvoře. Rukou jsem si skoro nevědomky promnula krk.

,,Pořád tě to bolí?"ozvalo se za mnou. Otočila jsem hlavu dozadu a spatřila za sebou Jareda.

,,Někdy."odpověděla jsem a zvedla se. Chvilku jsme jen stáli naproti sobě než promluvil: ,,Z jakého důvodu jsi na mě čekala?"

,,Chci odpovědi."vyhrkla jsem. Protočil očima a vydal se směrem k zastávkám. Musela jsem přidat do kroku, abych ho dohnala.

,,Počkej! Já si je zasloužím?"

,,Jestli si tady někdo něco zaslouží, tak jsem to já. Málem jsem kvůli tobě umřel."

Tahle poznámka mi něco připomněla. ,,Co tvá záda?"zeptala jsem se opatrně. Zastavil se a podíval se na mě. Pak si sundal bundu a otočil se ke mně zády.

,,Zkus sama."pobídl mě. Stydlivě a určitě rudá až za ušima jsem natáhla ruku a dotkla se jeho trička. Ucítila jsem pod ním tlustou vrstvu něčeho měkkého; obvazy.

,,Tohle mě mrzí."zašeptala jsem a stáhla ruku zpátky. Nasadil si bundu zpátky. Jeho obličej byl nečitelný, když se na mě podíval.

,,Opravdu mě to mrzí. Je mi líto, že jsi kvůli mě přišel k úrazu, vypadal chvilku jako mrtvý a..."

,,To nic. Na tohle jsem zvyklý. A navíc jsem ti už řekl, že si za to můžu sám."skočil mi do řeči. Znovu vykročil, ale tentokrát držel krok se mnou.

Byla jsem potichu, i když mě na jazyku pálila miliarda otázek. Snažila jsem se přijít na taktiku, díky které by mi byl ochotný říct něco málo o tom, kdo doopravdy je a jak to funguje. ,,Co bych musela udělat, aby jsi mi o tom všem velkém tajemství něco prozradil?"zeptala jsem s nápady v koncích.
Nedokázala jsem rozpoznat, jestli jeho výraz znamenal výraz překvapení nebo výhry. Jeho emoce se daly hodně těžko odhadnou. Každopádně potom nasadil výraz naprostého soustředění a zase jsme chvíli mlčeli. Mezitím jsme došli k zastávkám.