Mavy- Nitky osudu✔|PROBÍHÁ KOREKCE|

#10

,,Uvidíme se ještě?" zeptala se, když jsem jí odváděl na autobus.

,,Blázníš?! Jasně, že jo!" objal jsem jí a v ten moment přijel autobus.

,,Tak čau, Jájo!" dala mi pusu na tvář.

,,Ahoj!" dveře autobusu se za ní zavřeli a mě zase zůstal už jen Martin.

***

Přišel jsem na pokoj a normálně se mi zděšením rozšířily zorničky! Všude byly poházené věci, na zdi u dveří byl flek od skleničky, jejíž střepy leželi všude okolo mých bot a v tom všem zmatku, ležel na postely hystericky brečící Martin. Jen moje postel zůstala nedotčená. Nevím, co všechno v těch mých kresbách viděl, ale očividně ho to dost rozhodilo. A nebo takhle vyváděl kvůli tomu polibku, kterému se ani nedá říkat polibek?

,,M-Martine?"

Sice jsem pořád zmatený a nejradši bych neexistoval, ale když potřebuje někdo pomoct, tak prostě pomůžu, kamarád ne-kamarád. Nevím, jestli byl zrovna tohle nejlepší krok, ale přisedl jsem si k němu na postel a jen tak jemně jsem ho zkusil pohladit po zádech. Když sebou necukal, ani neprojevoval žádný odpor, pohyb jsem zopakoval.

,,Klidně si můžeš požádat o přestup na jiný pokoj, úplně ti budu rozumět."

,,P-prosím? Proč bych měl?"

,,Nedělej, že po tom netoužíš už od doby co jsi mě viděl. Kdo by chtěl sdílet pokoj se mnou?!" znovu se rozvzlykal do polštářě.

,,Já nikam neodejdu, Martine." přesunul jsem svou ruku ze zad, do jeho vlasů. Vzlyky trochu zmírnil.

Je pravda, že ze začátku jsem s ním nechtěl mít vůbec nic společného, ale postupem času se Martin zmocnil jednoho z dílků skládačky mého srdce. Ale s tím já se prostě smířit nedokážu!

,,Všechno jsem pokazil... umím jen ničit!" bouchl pěstí do matrace.

,,To není pravda... přece jsi mě zachránil před Rickem, tím emoušem. A donesl jsi náhradní klíčky od našeho pokoje. Pamatuješ?"

,,A-ale..."

,,Co?" pobídl jsem ho k mluvení. Přes vzlyky jsem mu moc nerozuměl, ale zajímalo mě, co z něj vyleze.

,,A-ale u tebe jsem si t-to totálně zesral!" tentokrát se rozbečel snad nejvíc jak jen to šlo.

,,Martine... sedni si."

,,Ne! Nemůžu se na tebe ani podívat! Všechno jsem zkazil!"

,,Prosím!"

,,Ne!"

Ah, je hrozně paličatej!

,,Doprd*le sedni si!"

Poslechl jak pejsek a sednul si. Zrak nechával zabořený v podlaze. Ruce se mi klepaly, ani jsem si nebyl úplně jistý tím, co jsem se těď chystal udělat, ale v momentu, kdy jsem položil ruce na Martinovi červené tváře už se to nedalo vrátit.

,,Martine, pamatuj si, že ať uděláš cokoli, jakkoukoliv hloupost nebo se prostě jen nebudeš cítit nejlíp, já tu pro tebe vždycku budu a taky jsem."

,,Tak mi dovol udělat ještě jednu hloupost." zašeptal rozněžněně a vtiskl mi jeden malý polibek.

,,To bylo asi naposledy, co jsem tohle udělal, že?" zeptal se potom co mě políbil.

,,Nevím. Dej mi čas." objal jsem ho a rukou mu zajel do vlasů.

,,Klidně rok, ale jednou věcí si můžeš být jistý Karle Kováři."

,,Jakou, Martine Careve?"

,,Já si na tebe počkám."

,,Ty si taky můžeš být jednou věcí jistý."

,,Jakou?" usmál se.

,,Ten bordel do zítra uklidíš, jinak nás odsud vyhodí." rozcuchal jsem mu vlasy.

Zasmál se a pustil mě z obětí.

***

,,Hotovo! Už můžeš dovnitř!" zakřičel Martin.

Jedna věc se mi na Martinovi libí. Když něco chce, v mém případě někoho, prostě se jen tak nevzdá. Před dveřmi našeho pokoje mi naskládal deky, udělal mi čaj, dal knížku a posadil mě sem s tím, že můžu dovnitř až bude mít uklizeno. Pohledy kolemjdoucích jsem ignoroval a úspěšně, jelikož mě děj Hunger games úplně pohltil. Vyhrabal jsem se z vyhřátých dek a pomalinku otevřel dveře. Naskytl se mi pohled na... stejný pokoj jako když jsem sem vkročil poprvé. Možná byl o trochu čistější, než ten původní, ale zase co jsem čekal, že jo.

,,No, nevím co na to říct. Uklidil jsi tu pěkně, na někoho, kdo vůbec neuklízí." musel jsem si rejpnout.

,,Ok, budu to brát jako že jsem uklidil dobře." zagebil se a sednul si na postel.

,,Tak... já asi přinesu ty deky na chodbě." zývnul jsem uměle. Rozhodl jsem se, že Martina malinkato zneužiju, jelikož se mi dneska už nechce vůbec nic dělat.

,,Ne, to je dobrý já to přinesu. Běž se zatím umejt." usmál se a vystřelil na chodbu.

Za tohle jednou schořím v pekle.

Zalezl jsem do koupelny, za pár minut vylezl a zachumlal se do postele. Martin už tu taky byl, něco dělal u počítače.

,,Můžu se jít už taky omejt?" zeptal se a přitom furt blbě čuměl do počítače.

,,Vidíš snad, že bych tam byl? Nebo snad čekáš na to, až se sama pustí voda a začne na tebe křičet kohoutek?"

Jen co jsem to dořekl, se v koupelně opravdu pustila voda a ozvala se rána. Nikdo s námi nebydlí a Martin ještě pořád dřepěl u počítače.

,,Ha,ha,ha. Vážně vtipné Kájo." udělal pokerface.

,,Ty jseš asi úpně blbej, ne? Copak máme od kohoutku a vany ovladač?"

Přiznávám, že se vážně začínám trochu bát. Martin se se smíchem zvedl a přešel do koupelny. Zakřičel a v koupelně se zhaslo.

,,M-Martine?" polkl jsem na sucho.

Celý rozklepaný jsem vstal z postele a přešel k tmě co v koupelně panovala. V tom na mě ze tmy něco vyskočilo...