Mavy- Nitky osudu✔|PROBÍHÁ KOREKCE|

#43

Ležel jsem, hlavu měl položenou na klíně Káji a on mi svými dlouhými prsty prohraboval vlasy. Nechtěl jsem myslet. Nechtěl jsem existovat. Nechtěl jsem víc, než zapomenout na ten příšerný obrázek, co se mi dokola přehrával v hlavě. Nechtěl jsem víc, než mít oba dva, Lukáše i Ondru,  zase u sebe. ,,Už na to nemysli." ozval se konejšivý hlas. ,,Je v pohodě, to ti slibuji."

,,Neslibuj něco, co nevíš stoprocentně, prosím. Sám víš... tedy, vlastně nevíš." zamumlám poslední slova. Nikdo z nás přesně neurčí, co se asi teď děje. Lukáše můžou operovat, nandavat mu sádru, nebo může ležet na nemocničním lůžku napojený na všelijaké hadičky a pípací stroje. Takže věta je v pohodě, to ti slibuji mě vážně neuklidnila. Ozvalo se tiché klepání na dveře. Ty se otevřely a v rámu stál pobledlý Ondra, s pocuchanými vlasy a kruhy pod očima. ,,Taky ses nevyspal?" šeptnu směrem k němu. 

,,Ani trochu." sedl si na spodní lůžko palandy naproti nám. 

,,Zajímalo by mě, proč zrovna Lukáš? Vždyť  já bych si to zasloužil víc. Za celej život jsem udělal mnohem víc hovadin, než on a horších." 

,,Martine, drž radši hubu, fakt." ozvala se nadávka na mojí osobu, ale... z Karlovy strany? Prudce jsem otevřel oči a střetl se s těmi modrými.

,,Co jsem řekl?" 

,,Ty se ještě zeptáš..." prohodil ironicky a ruce si překřížil na prsou. ,,Proti Lukášovi nic nemám, celkem si rozumíme,"

,,To bude proto, že jste z nás asi nejzodpovědnější." uchechtl se Ondra. Kája ho spražil celkem vážným pohledem a jemu hned úsměv z tváře opadl. Smích je to, co jsem už hodně dlouhou dobu neviděl. A myslím, že by nám všem přišel vhod. 

,,Prostě jsem chtěl jen říct, že ani netušíš jak příšerně jsem rád, že.." sklonil se blíž k mému uchu. ,,Že jsi tam neskončil ty." Jeho dech, který mi na ucho dopadá mě přinutí se zachvět. 

,,Jo, ale neměl jsem možnost se do takové situace dostat. Stál si mi furt za prdelí." 

,,Vidíš? Měl bys mi za to poděkovat." 

,,Nechte toho, vy dva. Chováte se jak malí. To by se Lukášovi nelíbilo." sklopil hlavu do dlaní. Já i Karel jsme se rázem uklidnili. Vážně bychom se neměli hádat. Bez zaklepání se najednou otevřely dveře a vpadl do nich celý vysmátý Rick. Ale úsměv ho přešel, když viděl naše skleslé obličeje. 

,,J-já..." začal v sevřené pěsti muchlat cíp svého trika a nervózně přešlapovat z nohy na nohu. Nejspíše poznal, že atmosféra je tu víc, než hustá. ,,Je mi líto, co se stalo." promluvil po chvíli trapného ticha, kdy jsme zírali jeden  na druhého. Nikdo nic neřekl ani poté. ,,No, jen jsem si chtěl něco vzít." přešel ke stolku v rohu u dveří a popadl hned první věc co na něm ležela a zastrčil ji do zadní kapsy. ,,Tak.. se tu mějte." A zmizel z pokoje. Zmizl a všichni jsme se začali věnovat činnosti, kterou jsme do teď vykonávali. Zírali jsme do blba a každý si přemýšlel o svých věcech.

***

Zrovna teď všichni čekáme v chatě a vyčkáváme, až se trochu setmí, abychom mohli vyrazit na večerní lyžování! A já se úplně mega těším, vlastně už od doby, co jsme na lyžáku. Ke vchodovým dveřím dorazím jako první, nikdo tu ještě není, jen z pokojů se ozývají halekající hlasy spolužáků. Sedím na lavičce a začínám si nazouvat boty na snowboard. V momentě, kdy se trápím s tkaničkou, si vedle mě přisedne Karel. Když vidí, že jsem asi prostě úplně blbej, protože od toho jak se mi klepou ruce si ani tkaničku nezavážu, slituje se nade mnou a zaváže mi jí. Potichu hlesnu směrem k němu děkuji a začnu zápasit i s druhou tkaničkou. Tu už se mi zavázat daří a můžu vyjít před chatu. Tam už stojí instruktoři a něco domlouvají. Neposlouchal jsem, jen zabodl snowboard do kupy sněhu a čekal na zbytek třídy. Viděl jsem Darinu, jak se procpává mezi dveřmi v té otřesné, neonově růžové kombinéze. Jak si tohle někdo může vzít na sebe a mít pořád takové sebevědomí? To snad dokáže jen ona. Se snowboardem se ke mně přidal i Ondra, ale už nevypadal tak nadšeně. Kruhy pod očima nezmizely a tupý výraz taky ne. Jako by absolutně nevěděl, co se okolo něj děje. Ale taky co se dá čekat. Lukáš je pro něj něco jako bratr a Ondra teď netuší, jak mu je, prostě ani Ň. Nejhorší je, že mu nemůžeme ani zavolat, protože pro jeho věci si rodiče přijedou až zítra a mezi těmi věcmi je samozřejmě i mobil. Nikdy si ho na svah nebral, bál se, aby mu nepromokla bunda, nebo aby špatně nespadl a nerozkřápl ho. Místo toho se rozkřápl on. Dal bych cokoli za to, aby se rozbil jen ten mobil. Zavrtěl jsem hlavou, jako bych snad mohl zahnat ty zlé myšlenky a radši se začal věnovat té hromádce neštěstí, co se krčila vedle mě. ,,Tak co? Těšíš se?" Ne,lepší otázka mě opravdu nenapadla. Pomalu otočil hlavu mým směrem. ,,Vypadám snad jako někdo, kdo se těší?" Odpověď jsem znal a kladná rozhodně nebyla. ,,Popravdě? Šel bych spát."narovnal shrbená záda a zívl.

,,Tak, můžeme jít?" křikl jeden z vedoucích. Když všichni hromadněodpověděli ano, mávl rukou na znamení odchodu. Ještě, než jsem nastoupil na prkno a chystal se sjet louku, zabloudil jsem zrakem ke Kájovi. Povídal se s Rickem a něčemu se smáli. Agrh, ti dva už mi taky pěkně lezou na mozek! Radši odvrátím oči směrem kupředu a doženu mojí skupinu.

***

,,Takže, slunce už začíná zapadat, tak si dávejte pozor, abyste v tom šeru do někoho nevrazili." poučoval nás instruktor. ,,Každý poslední jízdu a jdeme zpátky na chatu, rozuměli jste? Rozchod!" A všichni se jako na povel rozjeli ze svahu. Já ale ne. Chtěl jsem aspoň tu poslední jízdu jet s ním. Ale, když se jeho skupina začala řadit a on jako jediný z řady vybočil a rozjel se mým směrem, vypadalo to, že spíš on chce jet se mnou. ,,Martine!"křikl na mě a těsně přede mnou prudce zastavil. Sundal si lyže,zabodl je do sněhu a stejně tak hůlky. Co jako dělá? ,,Nauč mě na snowboardu!" Brada mi spadla až na zem a nechápavě jsem na něj zíral. Nechtělo se mi věřit tomu, co právě vypustil z úst.Ještě před lyžákem mi sdělil, ať se ho ani nepokouším přemlouvat, aby zkusil snowboard, že se nechce zabít a teď? Princátko si přijde samo?!

,,Proč?"

,,Nevím, prostě to chci zkusit." odhrnul si vlasy, které mu spadly do obličeje zpátky za helmu. ,,Tak, co teď?" podíval se mi nebojácně do očí.

,,No... nejdřív bych z toho asi mohl slézt já." zasmál jsem se a odepnul boty odprkna. ,,Kousek asi sjedeme spolu, budu tě držet, a pak bys mohl jet sám, hm?"

,,Zní to hezky,ale nejdřív by bylo fajn, kdybys mi ukázal, jak se na to leze a jak se zatáčí. Já to totiž fakt nevím."

,,Je to lehké jak facka. Prostě na to nalezeš a- nebo víš co? Sedni si, radši ti to udělám sám." při mých posledních slovech se Kája uchechtl, ale udělal, co jsem řekl a kecl si na zadek. Jen jsem nad ním pobaveně zakroutil hlavou. Do tváří se mi nahrnula červeň,ale myslím, že to moc vidět nebylo, jelikož venku mrzlo a jen od toho jsem měl tváře úplně rudé. ,,A k tomu zatáčení, nic na tom není. Prostě přeneseš váhu tam, kam chceš zatočit. Ale jako začátečníkovi bych ti doporučoval neotáčet špičku přímo dolů ze srazu, jinak se rozjedeš a dáš si na hubu." zvedl jsem se, protože boty už jsem mu dopnul. ,,Připraven?" podal jsem mu ruku a vytáhl ho na nohy.

,,Připraven."stiskl ji a natočil špičku snowboardu malinko ze srázu.

***

,,To. Byla.Paráda!" zavřeštěl, když jsme dole pod kopcem zastavili.

,,Prosím tě,vždyť jsi ani nejel sám." pustím jeho ruce.

,,Já vím, ale bylo to tak skvělý! Asi taky začnu-" nedořekl větu a zaraženě koukal za mě. Otočil jsem se, ale nic zvláštního neviděl.,,M-Martine, za dvě minuty zavírají lanovku." V tom momentu mi po zádech přejel studený mráz. Vážně se mi nechtělo šlapat celý ten krpál nahoru! Popadl jsem Káju za ruce a dovlekl ho k lanovce. Tam jsme nastoupili na pás, který nás kousek popovezl a na jeho konci nás nabrala lanovka. Když jsme dosedli, cítil jsem se trochu klidněji. To samé se ale nedalo říct o Kájovi.

,,Nestihneme to, nestihneme to!" panikařil a pevně mě chytl za paži.

,,To nemůžeš vědět." snažil jsem se uklidnit jak jeho, tak sebe.

,,Nestihneme! Nahoru se jede pět minut, Martine."  

A konec! :D Tak co myslíte? Stihnou to, nestihnou? Jako u předchozího dílu se omlouvám za časovou mezeru, ale když se nedaří, tak se nedaří. Wattpad mě asi nemá rád a půlku kapitoly mi smazal! Já měla takovou chuť s tím počítačem fláknout o zeď! :D Ale neudělala jsem to a kapitolu znovu přepsala. Doufám, že se líbila a já si teď jdu nechat odpočinout nervy :) U další kapitoly  Bye! :D