Kapitola 2.

4.6K 172 9
                                    

Ležela jsem na posteli a četla si knihu. Byla jsem do ní tak zabraná, že jsem neslyšela Zariu jak na mě mluví,,Rosie slyšíš mě? Jsi hluchá?!" ,,cože?" Odpověděla jsem jí protože jsem nevnímala. ,,Jestli mě slyšíš?!"
,,Jo, promiň nevnímala jsem tě. Co jsi chtěla?" Otočila jsem se směrem k ní ,,paní Ředitelka tě volá." ,,Proč?" Nechápala jsem proč mám jít za ní, vždyť jsem nic neprovedla.

Zabírá nadzvedla obočí ,,protože tě chtějí adoptovat!" ,,Cože?!" Nevěřila jsem svým uším. Hodila jsem na šokovaný výraz a vystřelila jako střela z postele. Za pár minut jsem byla u ředitelky. ,,Posaď se." rozkázala mi a já jsem si sedla. Viděla jsem tam pár. Bylo jim asi kolem čtyřiceti. Už jsem se nemohla dočkat na nový život. Byla jsem, tak nadšená. Nemohla jsem tomu uvěřit. Splnil se mi sen? ,,Rosie tohle budou tvoji adoptivní rodiče." Řekla mi ředitelka a já radostně přikývla. Paní se na mě usmála. ,,Ahoj Rosie, já jsem Mariana a tohle je můj manžel John." ,,Moc rádi tě poznáváme." Řekl mi John.

,,Dobrý den. Já vás taky ráda vidím." Málem jsem to, ani nedokázala říct, tou mou radostí.
,,Ode dneška budeš u nás, takže si můžeš sbalit věci a jedeme."
Řekla mi ta paní. Já když jsem to slyšela, tak jsem fofrově utíkala do pokoje a začala se balit. Brala jsem si to nejdůležitější. Pár triček, legín... .

Někdo zaklepal na dveře.
,,Dále." Nevěděla jsem kdo to je.
Otočila jsem se, a byla to Zaira.
Byla jsem smutná, že ji budu muset opustit. Snad si ji taky někdo adoptuje. Přišla jsem k ní a objala ji.

Měla jsem slzy na krajíčku a ona taky. ,,Hodně štěstí s novou rodinou." ,,Děkuji, určitě budeš mít taky, takové štěstí." ,,Nechceš na mě číslo?" Zeptala se mě a já jen příkývla.
Začala mi ho diktovat a potom jsem jí dala to moje.

Byla jsem u vchodu nachystaná odjet. Rozloučila jsem se s Zairou a nasedla jsem do červeného auta. Zamávala jsem na kamarádku a auto se rozjelo.
Konečně pryč z děcáku!

V autě bylo hrozné ticho. Nikdo nevydal, ani hlásek. Bylo mi to nepříjemné. Opřela jsem se o okno a zavřela oči. Cesta byla dlouhá.

,,Rosie už jsme tu." Řekla Mariana. Otevřela jsem oči, zastavili jsme u velké budovy ,,páni, tak tady se mi to bude líbit!" Vykřikla jsem radostí a vystoupila. Konečně jsem se zase nadechla čerstvého vzduchu. V autě se pomalu už nedalo dýchat.

Přišli jsme k vile a já jsem si to okolo prohlížela. Byla to nádhera! Byl tam obří bazén. Určitě se budu v něm koupat! Poskakovaly jsem nadšením.

John mně podal kufr a já jsem si ho převzala ,,Musíme pro něco zajít do auta, tak tu počkej." Čekala jsem u hlavních dveří. Zajímalo mě pro co šli.

Ucítila jsem, jak mně někdo zaklepal na rameno. Otočila jsem a tam jsem uviděla černou postavu.
Nestihla jsem, ani vykřiknout, protože jsem ucítila, jak mi něco bodl do ruky. Zamlžilo se mi před očima a potom jsem upadla do hlubokého spánku.

Ahoj lidi. Jak se vám líbí další kapitola?
Pokud budete mít nápady, jak a co bych tam měla dát, tak napište do komentářů.
Budu taky ráda za nějakou pěknou hvězdičku😊

Unesená nebo Neunesená?✔[OPRAVUJE SE] Kde žijí příběhy. Začni objevovat