Unesená nebo Neunesená?✔[OPRAVUJE SE]

Kapitola 10.

Nechala jsem na sebe téct vlažnou vodu a doufala, že se schladím.
V téhle pozici bych zůstala na vždy.
Jen sedět a nechat téct malý proudek vody po mých zádech.
Bylo to tak osvěžující.

Podívala jsem se na stěnu za mnou a všimnula si věšáku s ručníkem.
Stoupnula jsem a sundala si ručník. Obmotala jsem si ho kolem těla, když
v tom se otevřela stěna.
Lekla jsem se.

Co to?!
To je nějaký tajný vchod?
Mám se radovat nebo ne?

Nakouknula jsem dovnitř a uviděla schody dolů.

Co to je?
Sklep?
Mám se tam podívat?
Ale nemůžu vědět, co mě tam čeká.

Za pokus to přeci stojí, ale když od tam jde chlad a tma... .

Podívám se tam potom.
Nebo radši teď.
Mám nebo ne?
Co mám dělat?

Byla jsem celá nervózní a nemohla se rozhodnout.
Měla bych se tam aspoň podívat.
Jinak se nedozvím, co se tam nachází.

Ale néé! Já přeci nemůžu moc chodit.
Bude to muset počkat.
Proč mám zatraceně takovou smůlu?
Zrovna objevím tajný vchod
a nemůžu chodit.
Leda že bych se tam doplazila, ale to nepůjde.

Na co to sakra myslím?!
Prostě se tam doplazím a hotovo.
Chci se dostat ven, ne?!

Ale v čem tam půjdu?
V ručníku?
Ne ne... .
Vezmu si mokrý oblečení.
Možná už uschnulo.
Půjdu se podívat, nebo spíš doplazit.
Ach můj bože.
Proč musím trpět?

,,Co tam děláš?"
Z mého přemýšlení mě vyrušil Dylanův pronikavý hlas.
A sakra, co když to zjistil?!
Co teď?
Naštěstí tam byl závěs.

,,Já, já se sprchuju."
Vykoktala jsem, ale věděla že to asi poznal.

,,Vážně?!"
Řekl nedůvěřivě a blížil se ke mně a jeho stín se zvětšoval.
To snad néé.
Teď bude po mně a je se mnou amen.

,,Hele vypadni!"
Zvýšila jsem na něho hlas a doufala, že to udělá.
Uslyšela jsem hlasitý smích a cvaknutí dveří.
,,Uf."
Odychla jsem si a odkryla závěs.

Nebyl tam.
Vzala jsem si spodní prádlo.
Oblékla jsem se do toho a obmotala si ručník kolem těla.

Musela jsem být bez bot.
Měla jsem je upostele, ale tam byl
nejspíš Dylan.

Dala jsem nohu, na schody a pak se posunula s celým tělem.
Tohle jsem dělala pořád, dokud jsem nebyla dole.

Neviděla jsem skoro na krok.
Bylo šero.
Přede mnou jsem rozeznala dveře.
Hmátla jsem po klice a vida!
Byly odemčené.
Otevřela jsem je a doplazila se dovnitř.
Vedle mě jsem uviděla zapínač.
Zmáčkla jsem ho a všude se rozsvítilo.
Trochu mě to oslepilo.
Zpozorovala jsem velkou místnost.
Byl tam krb, pohovka... .

Možná bych jednou mohla vylézt krbem.
Doplazila jsem se k němu a podívala se do něho.
Potom jsem se koukla, jestli tam vede komín ven.
A opravdu... .
Viděla jsem modré nebe a létající
ptáčky.
,,Kéž bych byla jako oni."
Povzdechla jsem si a rozhlédla
se po místnosti.

V rohu jsem uviděla dveře.
Hned jsem byla u nich.
Chytla jsem po klice, ale byla jsem zklamaná.
Byly zamčené.
Podívala jsem se kolem, ale nikde žádné skříně... .
Kde by mohl být klíč.

Nakonec jsem spatřila rohožku a z ní čouhalo něco lesklého.
Že by?
Odhrnula jsem ji a byl tam klíč.
Zajásala jsem a strčila ho do dveří.
Pasoval tam.

Když jsem je otevřela, tak jsem málem dostala infarkt.
Rozbušilo se mi srdce, naskočila mi husí kůže, proudila mi v žilách krev a začala jsem panikařit.
Udělalo se mi blbě.

Na hromadě byly zavražděné mrtvé těla dívek.
,,Ježiši! Kam jsem se to dostala?!"
Vykřikla jsem a zakryla si pusu.
Navalovalo se mi.

To taky takhle skončím?
Budu ležet mezi ostatními
a zabije mě Dylan, až ho přestanu bavit?

Co mám dělat?
Proč jsem chodila do toho pitomého sklepa?!
Asi abych si odpověděla, na otázku, že bude po mně.

Po chvíli jsem uslyšela, že někdo běží sem.
,,Rosiéé! Vrať se!"

Slyšela jsem Dylana a okamžitě se schovala do místnosti mezi mrtvoly.
Vlezla jsem si pod stůl. Bylo to tak morbidně hnusné. Ten pach smrti tu vanul okolo mého nosu.

A sakra! Nezamknula jsem a klíč je z druhé strany.
Ven už v žádném případě nepůjdu.
Schoulila jsem se tedy do klubíčka
a těžce polykala.

Vedle sebe jsem spatřila pistol.
Nemohla jsem tomu uvěřit.
Byl to zázrak.
Vzala jsem si ji a čekala, až vejde.

Rozrazily se dveře a dovnitř vběhl Dylan.
,,Zatraceně vylez!
Vím že jsi tu. Přede mnou se neskryješ."
Řval na mě a v ruce držel bič.

Rozhodla jsem se vyplazit ven.
On mě spatřil a šel po mně.
Byl tak naštvaný jako nikdy.

Vytáhnula jsem pistol a namířila na něho.
,,Stůj, nebo bude po tobě!"
Vyhrožovala jsem mu a on zastavil.
Vypadal zaskočeně a pak vybuchnul smíchy.
Nechápala jsem ho.

,,To by jsi neudělala"
řekl a usmál se ,,ale jo, udělala!"
Křičela jsem po něm a mířila pistolí na něho.
,,Vrahu!" Štěkla jsem po něm.

,,Tak teda dobře, zastřel mě"
řekl se smíchem a čekal.
Měl pravdu, byla jsem slabá.
Nedokázala bych to.
Pustila jsem na zem pistol a rozbrečela se.

Najednou šel ke mě
a vzal ji.
No super, ani ho nedokážu zabít.
Teď bude po mně.
Vzlykala jsem a podívala se na Dylana.
On na mě namířil pistolí a zmáčkl spoušť.

Ale nic... . Potom se začal smát a šel ke mně. Klepala jsem se a čekala na nejhorší.

,,Takže ty jsi mě chtěla zabít?
Jo?! Tak to nemáš kliku.
Mě nezabiješ."
Řekl výsměšně a hodil si mě přes rameno.
Já jsem se nebránila a najednou jsem ucítila bolest na noze a upadla do hlubokého spánku.

Ahoj lidi. Tak je tu další část.
Musím se vám omluvit, že jsem nic dlouho nevydala. Měla jsem moc učení.
Snad se líbí😊😇😘