Život v kostce

Prolog

Prolog

Ale ne. Nesnáším budíky. Rychle jsem plácla po svém otravném budíku rukou. Budík spadl na zem někam pod postel a bohužel pořád zvonil. Snažila jsem se ho ignorovat a oči jsem měla pořád pevně stisknuté. Bohužel zvuk budíku byl tak moc otravný, že mě po chvíli stejně donutil otevřít oči a natáhnout se pro něj. Když se mi ho konečně podařilo umlčet, s povzdechem jsem poslepu vyrazila do koupelny. Nějak jsem zvládla nanést pastu na kartáček, a pak už jsem se jen opřela o topící žebřiny na ručníky a pomalu si začala čistit zuby. Když jsem se vyhrabala z koupelny ven a dokopala se konečně na snídani, sedla jsem si i s miskou čokoládového Müsli před televizi se snahou se trochu probudit.

Tak za deset minut se ze shora přiloudal i můj bratr Sam. Měl účes alla právě jsem vstal, takže jsem se mu musela zasmát. „Co je?" zeptal se ospale a prohrábl si rukou vlasy, takže se rozcuchal ještě víc. „Ale nic. Jen než pojedeme, zkus se učesat," řekla jsem mu se smíchem. Jen zavrtěl hlavou a šel plenit lednici.

Vždycky jsem záviděla lidem, kteří do školy jezdili pár minut. Já jsem na tom s mojí hodinovou cestou nebyla nejhůř, ale i tak jsem chtěla bydlet blíž u centra. V autobuse jsme se Samem buď kecali, nebo spali. Zrovna ten den jsem upadla do úplného kómatu.

Když jsme dojeli až k naší škole, Sam mě vzal za ramena a zatřásl se mnou. S mojí lekavostí jsem málem vyletěla z kůže. „Panebože! Ty jsi ale debil!" Hluboce jsem oddechovala a snažila se uklidnit. Sam dostal samozřejmě záchvat smíchu a nebyl k umlčení. Já si jen povzdechla a začala se smát taky.

Byl to normální den, jako každý jiný.

Na hodině matematiky jsem jako vždy vůbec netušila, o čem je řeč, stejně, jako na fyzice, a tak jsem se radši bavila s kamarádkou, která seděla vedle mě.

Po škole jsme šli ještě s pár kamarády do kina na nějaký horor.  Když film skončil, rozhodli jsme se, že přejdeme do jiného sálu. Vážně jsem se divila, že nám to prošlo, ale vůbec mi to nevadilo. Všichni jsme se smáli a až do večera jsme přebíhali ze sálu do sálu. Z naší drobné rebelie jsem měla skvělou náladu.

Když jsme konečně vyšli ven, byla už pořádná zima. Chvíli jsme šli společně, ale pak jsme se museli rozdělit, protože já jsem šla na autobus a ostatní na metro.

Jakmile jsem dorazila na stanici, přejela jsem pohledem jízdní řád. To mi to jede až za půl hodiny?! Otráveně jsem si sedla na poměrně novou lavičku a pozorovala silnici přede mnou. Snažila jsem se zabavit tím, že jsem počítala auta, která projela, to mě však brzy omrzelo, protože tam prakticky žádná nejela. Najednou jsem si vzpomněla, že mám s  sebou sluchátka. S úsměvem jsem si vytáhla mobil, zapojila je do něj a pustila si hudbu. Zavíraly se mi oči, možná jsem i na chvilku usnula, když v tom jsem i přes nahlas puštěnou písničku slyšela zapískat brzdy.

 Rychle jsem otevřela oči a jediné, co jsem spatřila, byla černá dodávka, ze které vystoupila temná silueta člověka. Úplně jsem strnula a vše mi přišlo hrozně rychlé. Ten člověk ke mně přiběhl a přiložil mi k ústům nějaký kapesník, který byl nejspíš namočen do nějaké uspávací látky. Nestihla jsem ani vykřiknout, protože jsem skoro okamžitě upadla do hlubokého spánku.