Život v kostce

Kapitola 35

Kapitola 35

Chvíli jsem na něj nevěřícně zírala. Peter? Jeho bratr? Nevěděla jsem co říct. 

Jak bych měla reagovat? Peter opravdu nebyl člověk, kterého bych postrádala. Jenže jediný pohled na Emmeta mi prozradil, že jemu bohužel chybět bude. Vždyť to byl jediný člen rodiny, kterého měl. A teď je po smrti i on.

„Jak se to stalo?" zašeptala jsem opatrně. Emmet mlčel, jen zatínal pěsti a napínal čelisti. Pak si mě přivinul na klín a hlavu si ponořil do mých vlasů.

„Zastřelila ho ochranka v mý firmě," dostal ze sebe a drtivě mě objal kolem pasu. Ovinula jsem mu jednu ruku kolem krku a opřela si čelo o jeho hlavu. Nechtěla jsem ho už dál vyslýchat, ale v tu chvíli mi pro něj přišlo nejlepší, aby to ze sebe vyklopil.

„Jen tak?" Emmet zrychleně oddechoval.

„Ne. Zabili ho, protože se pokusil zabít mého zástupce," vydal ze sebe po chvíli. Zvedla jsem hlavu.

„Zástupce?" Emmet se mi podíval do očí.

„Přesně tak," přikývl, ale trošku obezřetně. V hrudi se mi začalo rozlévat teplo, způsobené nadějí.

„Takže už nebudeš tu firmu vést?" vydechla jsem plná očekávání. Emmet na mě zamyšleně hleděl, ale stále měl oči naplněné smutkem.

„Primárně bude firma patřit mně, ale kromě velkých rozhodnutí, za mě bude rozhodovat můj zástupce, Sam," odpověděl a čekal, jak zareaguji.

Teplo, které mi panovalo v hrudi, se stáhlo stejně rychle, jako přišlo. Místo toho jsem se cítila, jako kdyby mě Emmet polil kýblem plným naprosto ledové vody.

„Sam?" špitla jsem a hledala v jeho obličeji jakýkoliv pohyb, který by naznačoval, že si spletl jméno. Emmet mi opětoval pohled a zastrčil mi vlasy za ucho.

„Ano, tvůj bratr povede firmu místo mě," oznámil mi jemně. Sklopila jsem pohled, protože se mi v oči začaly plnit slzami.

„Proč? Proč jsi to udělal?! Proč jsi ho tam zaměstnal?" zaskučela jsem bezmocně a i přes vypětí všech sil zadržet pláč, jsem cítila slané kapky stékající mi po tvářích. Emmet mi zvedl bradu, abych se na něj musela podívat. Tvářil se lítostivě, ale rozhodně.

„Protože se naučil za pár měsíců to, co jiní stále neumí za několik let. Zajímá ho to, čím se živím a vkládá do toho nové nápady," vysvětlil mi a pohladil mě na tváři.

„Nezlob se na mě," dodal a jeho obličej se opět zkřivil smutkem. Byla jsem nesmírně vytočená, ale zároveň jsem na něj nedokázala být naštvaná. V tom mi něco došlo.

„Ty večery, v programu na ochranu svědků, jak chodil Sam pozdě domů," šeptala jsem pomalu, „nebyl se svojí tajnou přítelkyní, ale byl-,"

„Se mnou," přikývl  Emmet a setřel mi poslední slzu z tváře. Zavřela jsem oči. S Emmetem jsme na tom byli dost podobně. Oba jsme ztratili svou rodinu, i když každý jiným způsobem.

„Budu mu muset udělat pohřeb," vyslovil Emmet nepřítomně po několika minutách naprostého ticha.  Párkrát jsem zmateně zamrkala, než mi došlo, o čem mluví. Peterův pohřeb? Předpokládala jsem, že Peterovi kamarádi nebudou o moc milejší než Peter osobně. Na druhou stranu mi bylo jasné, že jestli tam půjde Emmet, musím tam jít jako jeho podpora i já.

                                                                                           *****

Přípravy na pohřeb trvaly přesně tři dny. Přesně to vím proto, že jsem to odpočítávala snad po minutách. Byly to tři naprosto úmorné dny. Emmet od rána do večera telefonoval a všechno zařizoval, zatímco já jsem neměla co dělat. Jen jsem bezcílně procházela Markův dům a snažila se najít nějaký zdroj zábavy.