Poselství deště

4.

Domek byl uvnitř zařízen v jemných barvách. Nábytek byl přesně seřazen a skvěle k sobě padl. Každá místnost byla pečlivě uklizená a nikde nebylo ani smítko prachu. Sečteno a podtrženo, rozhodně tu vládla ženská ruka. Mellory ale nepřišlo správné se v tuto chvíli ptát na osobní život majitele domu. Spíše se držela zpátky a přemýšlela, co jí muž řekne a co všechno se dozví. 

Muž, který se jí konečně představil pod jménem Gabriel, nesl její těžké kufry a snažil se na sobě nedat znát ani jedinou známku unavenosti. Mellory však viděla, jak se při vstupu do baráku zakymácel a málem se převrátil dozadu. Stál si za tím, že ji musí teď nechat po stresové chvíli odpočinout a že by se radši neměla namáhat. 

„Klidně něco vezmu, jestli potřebuješ-" navrhla mu, ale odmítl rozhodným zavrtěním hlavy. Asi si myslel, že začít si tykat, znamená, že se o ni musí starat jako o malou holku. Svaly zrovna neměl, zdál se spíše jako domácký typ, ale když už to tak chtěl, tak si řekla, že mu to dopřeje. Sundala si bundu a hodila ji navrch kufru, který zrovna nesl. „Tak tohle teda vem taky, díky." Mrkla na něj a jen se pousmála, když viděla, jak se leknutím zakymácel. Možná to neměla dělat, ale měla ráda srandu a když si to sám vybral, nehodlala to nechat jen tak. Naštěstí se s tím vyrovnal v pořádku, protože už byl v jiné místnosti.

„Donesu ti to do pokoje pro hosty! Zatím si udělej pohodlí v obýváku! Je hned nalevo od předsíně!" zavolal na ní a jeho hlas se pomalu ztrácel v chodbě, jak odcházel pryč.

„Dobře," zamumlala a rozhlédla se kolem. Prošla dveřmi do velmi jemně laděného obývacího pokoje. Vévodila mu velká růžová pohovka, kolem níž byly rozmístěny bílé sedací pytle. Mellory při pohledu na jejich barvu napadlo, že něco takového by ona doma mít nemohla, protože by to nestíhala všechno udržet čisté. Podlaha byla krémová, strop taktéž a malé doplňky typu vázičky a obrazy jakbysmet. Ze stropu visel maličký lustr. Vypadal jako zmenšenina nějakého renesančního lustru z pohádkového zámku. Na Gabriela to bylo neskutečně holčičí a Mellory přemýšlela, kdo tento dům designoval a proč to takto Gabriel stále má. Možná neměl peníze na nové vybavení, napadlo jí. Posadila se do jednoho ze sedacích pytlů a spokojeně se protáhla, když zjistila, jak pohodlné jsou. Stres z celého dne jako by z ní opadl. V hlavě jí přestalo bzučet a myšlenky se jí ustálily. Měla pocit, že všechno bude v pořádku.

Pak ale do obýváku vstoupil Gabriel a Mellory se musela ponořit zpět do reality. Narovnala se a upřela na něj své oči. Čekala na vysvětlení. Gabriel kývl na souhlas, přešel k dalšímu pytli a usadil se přímo naproti ní. Na čele mu vystoupila jedna malá, ale viditelná žilka. 

„Situace je docela znepokojující," zamračil se. „Zjistil jsem, co za těmi popáleninami vězí, ale nemyslím si, že bude tak lehké se proti tomu bránit."

„Co přesně tím myslíš?" mimoděk sevřela okraj sedacího pytle. 

„Víš, člověk přeci nemůže jen tak zakrýt slunce. Potřebujeme ho k životu, jenže dívala jsi se poslední dobou na oblohu?"

„Moc ne, většinou jsem na to neměla čas." Od té doby, co začala pracovat v Bučenvaldské nemocnici, se jí volného času moc nedostávalo. Přestávala si všímat takových maličkostí, jako jsou zpívající ptáčci ve větvích nebo barva oblohy. Každé ráno vstávala s tím, že bude mít celý den hlavu zabořenou v lékařských zprávách. Nikdy jí to nevadilo. Ale teď, když na to vzpomínala, jí přišlo, že o hodně přicházela. 

„To je škoda," odvětil, „protože kdybys tam koukala, zjistila bys, jak podivná je barva našeho každodenního slunce. Řekl bych, že vypadá každé ráno hůř, ale nikdo si toho nevšímá. Lidé jsou zaneprázdnění svými rychlými životy a nemají na to čas. Přesně jako ty. Prostě jen potřebují otevřít oči."