Poselství deště

3. kapitola po přelomu - Rick, Mellory a Rey

Rick dupl na brzdu a naštvaně pohlédl z okýnka na muže, který se k němu přes silnici blížil a něco na něj ukazoval. Začal na něj mluvit, ale nemohl ho slyšet, a tak se donutil okénko stáhnout a poslechnout si ho znovu.

„Pane, města byla vyklizena, dovnitř nikdo nesmí. Musíte se vrátit."

Rick se z okýnka naklonil. „Jistě," usmál se. „Nevím sice, co se děje, ale poslechnu vás. Nebudu se tady přeci rozčilovat."

Muži se viditelně ulevilo. Položil si ruku na střechu vozidla a zasněně se zahleděl do dálky. „Víte," prohlásil po chvilce ticha. „ani nevíte, jak moc se tady s těmi lidmi navztekám. Všichni křičí a ani jeden mě nechce poslechnout." Pomalu zavrtěl hlavou. „Je to neskutečné. A přitom já tu dělám jen svou práci. Města byla evakuována, tak proč by tam měli jezdit?" pohlédl Rickovi do očí a pak mávl rukou. „Promiňte, nechtěl jsem vás zdržovat. Přeji vám hezkou cestu."

„Mějte se!" křikl na něj Rick a začal couvat, ale ve chvíli, kdy od něj muž odvrátil hlavu, šlápl na plyn a rozjel se dopředu. Ještě viděl, jak na něj zběsile mává rukou a pak se mu ztratil v dálce. Rty měl k sobě přitisknuté tak, až tvořily tenkou linku. Jak projížděl tichým městem, snažil se koukat do všech uliček, do každého zákoutí. Zmocňoval se ho pocit nejistoty a znepokojení a kdyby vám měl vysvětlit, jak zrovna na tenhle pocit nahlížel, označil by ho jako svého nejlepšího kamaráda. Bývaly doby, kdy měl jen sebe a svou intuici. Když se skrýval v tmavých úzkých ulicích před těmi, kteří ho hledali, a poslouchal, jak k němu tento pocit mluví. Jako kdyby mu našeptával, co má dělat nebo kdy má bezpečnou cestu. A teď, teď na něj dokonce křičel. Dával mu dost jasně najevo, že něco není v pořádku. Musí se k nim dostat co nejdříve.

Mellory se opřela do sedačky a sáhla Rey na čelo. „Napij se," pobídla ji a pozorně pozorovala, jak zvedá lahev, odšroubovává víčko a pije. Chtěla mít absolutní jistotu, že do sebe dostane hodně tekutin. Otevřela dveře od auta. Bylo opravdu vedro. A kompletní bezvětří. Znovu dveře zavřela a rozhlédla se po dálnici. Nejdříve se jí zdálo, že není bezpečné tady zastavovat, ale za celou tu dobu tu neprojelo ani malinké autíčko. 

„Kdy pro nás přijede?" ozvala se Rey potichu a Mellory si všimla, že ani teď neřekla Rickovo jméno. 

„Rick," zdůraznila, „tu bude jak nejrychleji bude moct. Určitě je už na cestě a blíží se sem." Pohladila ji po hlavě a nechala ji, ať se uvelebí vedle ní. „Přijede co nejdříve." Cítila, jak se jí přivírají oči a mysl upadá do spánku. Bylo to pro ni nepříjemné, ale musela oči otevřít. I když tu byly samy, nechtěla ztrácet pozornost. Pohlédla na displej na přední desce a děkovala bohu, že se skrz auto mohla napojit na Ricka. Nevěděla by, jak se dostat zpátky do Bučenvaldu nebo Malroku. Vždycky řídil Rick a ona většinou nedávala pozor na cestu.

Když si připomněla, co všechno se změnilo a co všechno se stalo, musela zavrtět hlavou. Jako by to bylo včera, co se Gabriel objevil u její přepážky. Na krku ji zašimralo. A jako by to bylo včera, kdy jí Rick držel nůž u krku. Přišlo jí až neskutečné, jak se jejich vztah vyvinul. Protože on se vyvinul. Ze začátku si myslela, že ji nesnáší a ona nesnášela jeho, ale teď...teď by se dalo říct, že jsou přátelé, možná blízcí přátelé. Spoléhala na něj. 

Trvalo to dlouho, než se k nim Rick dostal. Nicméně, konečně se dočkaly. Stalo se to zrovna ve chvíli, kdy to nečekala. Hleděla oknem ven a pozorovala okolí, když se jí ve výhledu objevilo černé auto jedoucí vysokou rychlostí. Úlevou se napřímila na sedačce a drkla do Rey. 

„Je tady," řekla a usmála se na Ricka za volantem, který zaparkoval vedle nich a teď si je prohlížel. 

„To je tedy dost," prohodila maličká a protáhla se. Mellory se zasmála.