Police Angel

Part 9.

Kathryn

Ticho prostupovalo okolím. Jen večerní studený vítr skučel, až mi z toho mrazilo. Měla jsem strach. Věděla jsem, že tam Johnson bude. Zde to začalo a on chtěl mě. Věděl, že na jeho skrýš přijdu jen a pouze já. Vešla jsem opatrně do starého domu a kráčela dál. Vzpomínala jsem si, jak jsem zde byla poprvé. Našli jsme hlavy jeho devíti obětí, které usekal a pohřbil na zahradě s kuličkami místo očí. Všechny byly vysázené vedle sebe v řadě a děsivě hleděly do okna podkroví. Tehdy jsme přišli na jeho minulost.
Nikdo nikde nebyl, žádné známky života jsem nepostřehla. V rukou jsem třímala pevně zbraň, připravenou střílet. Chodba se táhla až dozadu, kde ji zakončovaly dlouhé schody. Jeho matka byla slepá, a tak bylo na zdech dole i nad schody vyryto nožem počet schodů. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, proč to tam vlastně bylo. Ale svědek, lupič, vypověděl, že se dívala skrz něj a pak se před ním začala svlékat. Jednoduše jej neviděla, a tak se na ni ten úchyl vrhnul.
Stoupala jsem vpřed krok za krokem. Občasně mi podlaha pod nohama zavrzala. Zanedlouho jsem se ocitla úplně nahoře a otevřela staré dveře, které zaskřípaly v pantech. Vešla jsem a hledala Johnsona pohledem ve staré potemnělé místnosti. Nikoho jsem zde neviděla. Těkala jsem očima kolem sebe. Došla jsem k jedinému malému oknu, co zde bylo, které mělo výhled přímo ven na zahradu. Ještě tam bylo policejními páskami označené místo, kde jsme našli hlavy všech obětí. Naskákala mi z toho husí kůže. Měla jsem vzato, že jsem sama a složila zbraň. Ten pocit však přerušily kroky za mými zády a já se prudce otočila. Spatřila jsem ho.
,,Řekl jsem ti už dávno, že spolu půjdeme na lov." pronesl vyšší muž s pistolí v ruce, mířící přímo na mou hruď. Vše uvnitř mě se sevřelo. Učili mě zachovat si chladnou hlavu. Ale on tam stál. Masový vrah a psychopat s pistolí namířenou na mě. Srdce mi div nevyskočilo krkem.
,,Jen ty a já." zasmál se a ještě přiblížil. O krok jsem ucouvla a narazila do staré krabice, ležící na zemi. Ozvala se rána a já se po oné věci instinktivně ohlédla. Než jsem se ale nadála, byl téměř u mě. Má ruka se zbraní cukala, ale zastavil mě v pohybu ostrými slovy.
,,Né né, to nedělej" odjistil svou pistoli a já se zalekla. Učinil ještě krok vpřed a přitisknul svou hlaveň na mou hruď. Následně si drze vzal mou zbraň k sobě. Velice mi vadila jeho blízkost.
,,Tak a teď telefon. A nic nezkoušej." pronesl, když o krok ustoupil. On nikdy neznásilňoval, jen opakoval vraždu své matky stále dokola a pak usekal hlavy těm ženám, aby to viděly. Posedlý a vyšinutý psychopat. Nutil je svléknout se a pak je lovil v lese. Nechal je utíkat v chladu a bosé několik hodin, dokud to nevzdaly. Nakonec je zastřelil.
Když jsem mu křečovitě podala telefon, hluboce se nadechnul a znovu oddychnul. Následně se rozmáchnul a třísknul s ním o zeď. Celý se rozprsknul po místnosti. Leknutím jsem sebou trhla. Poté nás obklopilo zase jen hrobové ticho. Spokojeně se usmíval.
,,Vítej v mé minulosti. V prázdném pokoji, kde je jen tvůj mozek rozstříknutý po stěnách." pronesl docela vesele. Měl to jako hru a já byla jako trofej. A když jsem tu nyní stála přímo před ním, bezmocná a vyděšená, měl svůj cíl téměř na dosah. Neměla jsem co dělat, můj osud měl nyní jen ve svých rukou. Hledala jsem ve své mysli a snažila se najít řešení. Nadávala jsem si, že jsem alespoň neřekla Katrině, kam se chystám.
,,Matka slepotu předstírala, proto jste ji zabil?" zajímala jsem se a snažila se tak navázat konverzaci. Obešel mě a stále bedlivě pozoroval. Jeho pohled byl pronikavý a děsivý. Lupič také vypověděl, že když skončil s jeho matkou, chlapec vzal jeho zbraň a namířil na matku. A ta najednou prosila, aby ji nezabíjel.
,,Říká se tomu hysterická slepota. Stačí věřit." vyjasnil mi situaci jeho matky. Byl blázen, patřící do léčebny. Nic nedávalo smysl. Kopnul z ničeho nic to jedné z krabic a ta se dosunula až za mnou. Uhla jsem jí, on však pokynul, abych se posadila. Tak jsem tak učinila.
,,Proč jste sem přišel za mnou?" zajímala jsem se.
,,Zabít tě." pronesl a vše uvnitř mě se sevřelo.
,,Proč teď?" zajímala jsem se. Mohl to udělat kdykoliv, kdy jsem po něm pátrala.
,,Štvanice už začala být nuda, když jsem tě poznal." sám se usadil na další z krabic. 
,,Proč ten útěk? Vaše matka přece neutíkala." vyptávala jsem se. Jeho rituály byly složité a já se jim snažila porozumět, vše mělo svůj důvod a já ho potřebovala znát.
,,Ten tvůj magisterský titul ti dává základy psychologie a nízký roční příjem, víc už ne." mračil se.
,,Tak proč? Proč musely utíkat?" zadívala jsem se mu zhluboka do očí. Hledala jsem v nich tu pravdu. A přišla jsem na ni. ,,To vy jste utíkal. Proč? Pro pomoc? Aby už neubližoval matce?" on musel sledovat, jak jeho matku znásilnil lupič v podkroví. Ale psychopat Johnson se jen zasmál.
,,Ty její babkovské kalhotky! Kdopak by jim odolal?" vyprsknul smíchy, ale já doopravdy pochopila, že se za svou ironii a smích jen skrývá. ,,Nechci mluvit o matce, Kathryn. Chci, abys mi pověděla o té malé holčičce, která šla pozdě večer do krámu." usmál se o to víc.
,,Ne." věděla jsem přesně, na co naráží. Vybíral si své oběti na základě policejních zpráv, ke kterým získal přístup. Věděl všechno o všech, a to i o kriminalistech. Vybíral si ženy, které byly bojovnice a unikly před napadením. Tak jako jeho matka. Tak jako já.
,,Proč jsi šla tak pozdě sama ven, hm?" zamračil se, když jsem nespolupracovala podle jeho představ. Pevněji sevřel rukojeť zbraně a bylo mi tak jasné, že s ním musím mluvit. Alespoň jsem tam mohla nahnat čas.
,,To moje matka. Musela se napít." odpověděla jsem tiše a na vteřinu odvrátila zrak, aby v mých očích neviděl tu slabost.
,,A pak tě ten muž napadl. Co jsi udělala?" vybízel mě dál k vyprávění.
,,Chtěl peníze. Dala jsem mu všechny, ale on nechtěl odejít. Praštil mě. Moc si to nepamatuju. Pořád mě jen mlátil a mlátil." hrnul se mi slzy do očí při té hnusné vzpomínce. Tehdy ho chytili, ukázala jsem na něj v řadě a zavřeli ho. ,,Prala jsem se. Nechtěla jsem umřít." šeptla jsem. A v ten moment mi vše docvaklo. Vše do sebe zapadlo jako dílky skládačky. 
,,Taky jste se pral. On vás našel v té skříni." začala jsem a Johnsonův výraz se rázem změnil ze spokojeného v rozzuřený. 
,,Ne." odseknul, ale já poznala, že mám pravdu.
,,Utekl jste, ale bylo zamčeno. Honil vás tady, jako zvěř. Proto si vybíráte bojovnice." vše do sebe zapadalo.
,,Já nejsem zvěř!" zařval. Jeho ruka se s pistolí začala třást.
,,Jak vás našel v té skříni?"
,,Dál už nemluv." vyzval mě a prudce vyskočil na nohy. Rychle jsem se taky postavila, abych zůstala ve výhodě.
,,To matka. Řekla, že tam jste."
,,Buď zticha!"
,,V tom podkroví zloděj neznásilnil matku, ale vás. Vyměnila se za vás." vyděsila jsem se nad vlastními slovy.
,,Ticho! Já jsem Bůh v tomhle lese!" ječel jako smyslů zbavený. Jeho slova byla plná vzteku a nenávisti.
,,Ne. Jste jen malý kluk, kterého matka nemilovala." odpověděla jsem a asi na vteřinu mi ho bylo líto. 
,,Je čas, abys poznala, co je svoboda." pronesl a mou zbraň odhodil. To byla chyba, protože když se zamyšleně otočil k oknu, vrhla jsem se ke své zbrani, odjistila a namířila na něj.
,,Lehnout na zem!" vyzvala jsem ho.
,,Ale ty mě přece nechceš zabít." skrýval se ve tmě a slabé světlo z okna mu malovalo ve tvářích děsivé stíny.
,,No tak! Lehni si na zem!" naivně jsem doufala, že mě poslechne a bude už konečně všemu konec.
,,Jsme stejní." řekl, jako by o tom byl naprosto přesvědčený.
,,Omyl. Já nikdy nebudu jako vy." zamračila jsem se. Svůj zrak jsem pevně upírala na něj a čekala na jakýkoliv jeho pohyb.
,,Vsadíš se?!" zvednul zbraň.