The Maze Runner: Vítej v Labyrintu

5. Vzpomínky

Párkrát zamrkám, abych si zvykla na sluneční světlo. Znova se kouknu na Thomase a mile se usměju.

,,To je v pohodě." řeknu trochu rozespalým hlasem. Zapřu se za ruce a sednu si. Tiše si prohlížím sluneční paprsky a ještě spící placery. Jediný kdo tu nespí jsou Thomas, Minho, Alby a jeden kluk. ,,Proč vstáváte tak brzo?" zeptám se Thomase, ale můj zrak dále prohlíží ranní Plac.

,,Jsem běžec... To jsem ti ještě neřekl?"

,,Mám pocit, že ne." pokrčím rameny a v tom Minho, stojící u labyrintu, zavolá na Thomase.

,,Thomasi! Pojď už!" Thomas mu na to kývne hlavou, věnuje mi poslední pohled a mávajíc odchází do labyrintu. Chvíli tam jen tak sedím pozoruju místo kde jsem Thomase naposledy viděla. O chvíli později jsem se odvážila zvednout. Zamířila jsem si to k Pánvičkovi, který byl už vzhůru. Nasnídala jsem se a pak se vzbudili všichni, tak jsem Pánvičkovi pomáhala s připravem jídla. Je to fajn týpek.

Když všichni dojedli tak jsem u Pánvičky už žádnou práci neměla. Proto jsem se chvíli jen tak procházela po Place dokud jsem se nepotkala s Chuckem. Nějakou dobu jsme si povídali. Rozumíme si. No potom musel Chuck zpět do práce a já jsem ho následovala s touhou mu pomoct.

O pár hodin později

Práce nám uběhla rychle. Newt nás dokonce pochválil. Mezitím se stihl Thomas vrátit zpět z labyrintu a místo něho ho vystřídal Alby. Nejsem si jistá proč skončil tak brzo, ale mám pocit, že to má co dočinění s tím, že mě má na starost. Nemusejí mě hlídat. Umím se postarat sama o sebe!

Z toho přemýšlení si ani nevšimnu, že ke mně přišel Thomas a sedl si vedle mě na kládu. V tom si vzpomenu na ten sen, který se mi zdál dnes večer. Thomasovi věřím a myslím si,  že by to měl vědět.

,,Thomasi?" začnu a on se jenom na mě podívá a poslouchá mě. ,,Dneska se mi zdál takový divný sen... Nedával vůbec smysl, ale byl jsi v ním i ty." odmlčím se a on mírně nadzvedne obočí a však nic neříká. ,,Byli jsme v divné místnosti. Vypadala to jako laboratoř a před něčím jsme utíkali. Nevím co to bylo, ale slyšela jsem výstřely. No potom jsme šli úzkou uličkou, do které jsme se sotva vešli. Navíc se zdi k sobě přibližovaly. Jako brána labyrintu. Bylo to dost nepříjemný." nervózně si propletu ruce a povzdechnu si. ,,Myslím, že to byla vzpomínka."

Thomas se ke mně prudce otočí a prohlíží si mě. Myslím, že neví co si myslet, protože je velmi nepravděpodobné, aby se mi vrátila vzpomínka.

,,To je možný." řekne a já se na něho zmateně kouknu. ,,Taky se mi zdají vzpomínky." vysvětlí. ,,Ale nikdy to nedávalo smysl, ale vím, že to jsou vzpomínky." pomaličku pokyvuji hlavou. Skoro se mi ani nechce věřit tomu, že to opravdu může být vzpomínka.

,,Říkali, že sny se plní, ale zapomněli na to, že noční můry taky." řeknu bezmyšlenkovitě, až mě to vyděsí. Thomas stuhne a nad něčím přemýšlí.

,,Odkud to znáš?" nakrčí obočí a čeká na moji odpověď.

,,Já... já sama nevím. Prostě jsem to z ničeho nic řekla." hlesnu. Thomas mi chce ještě něco říct, ale přiběhne k nám Chuck a strarostlivě se na nás koukne.

,,Minho a Alby se ještě nevrátili z labyrintu."