Druhý dech

1. Kapitola

,,Tak, Tamaro, uvařeno máš. Za dva dny jsme doma, jenom si ukliď pokoj a zamykej!" řekla máma a dala mi pusu na čelo. S tátou jedou na dva dny do Prahy za tetou a já zůstanu konečně sama doma.
,,Jo, mami. Neboj." odsekla jsem a usmála se na tátu, který nastupoval do našeho malého auta. Mamka si sedla vedle něj a odjeli. Konečně sama doma!!
Vrátila jsem se do domu a sedla si na postel. Najednou se nudím. Nemám jít s kým ven, nemám co číst, nemám co dělat. Strčila jsem si sluchátka do uší a usnula.
V půl sedmé mě vzbudilo zvonění mobilu. Sedla jsem si a třikrát zamrkala. Až pak jsem se koukla na mobil. Volala teta. Mamka s tátou už určitě musí být v Praze.
,,Ahoj, teto!" řekla jsem vesele. ,,Tak co, mamka s tátou už jsou u tebe?"
,,Tamaro.." řekla potichu teta. Z tváře mi zmizel úsměv. něco se stalo.
,,Co je, teto?!" zeptala jsem se s naléhavostí v hlase.
,,Táta s mámou...." začala teta a rozbrečela se. ,,Měli autonehodu." najednou jsem přestala dýchat. Sedla jsem si na postel a mlčela. Na tváři se mi začaly objevovat slzy. Po dvou minutách jsem promluvila.
,,Co se stalo?"
,,Srazili se s vlakem pár kilometrů před Prahou.." zavzlykala teta.
,,Jedu do Prahy." řekla jsem, hodila na sebe bundu, vzala peníze a utíkala na zastávku. Do Prahy to není moc daleko. Za hodinu jsem tam.
Na chodbě mě čekala teta, seděla na židli a brečela. Když mě zahlédla, postavila se a objala mě.
,,Jak jsou na tom?" zeptala jsem se a posadila se na židli, teta si sedla vedle mě.
,,Zlatíčko.. Mamka to nepřežila." řekla potichu a rozbrečela se. Na chvíli jsem přestala dýchat. Pálily mě oči. Máma je pryč. Moje máma, která mi byla oporou, moje máma, která pro mě toho tolik udělala. Koukla jsem se na okno. Sněžilo. Poprvé za tenhle měsíc. Máma neměla sníh ráda, nechtěla se mnou a s tátou jezdit na hory, nestavěla se mnou venku sněhuláka tak často jako táta. Táta!
,,Co je s tátou, teto?" zeptala jsem se.
,,Operují ho. Snad bude v pořádku." odpověděla teta. Postavila se a řekla: ,,Zajdu pro horkou čokoládu."
S tetou jsme pořád seděly na chodbě a čekaly. Za hodinu přišel doktor. Táta je taky doktor, jeden z nejlepších v Berouně. Vždy mi říkal, abych se učila a šla v jeho stopách.
,,Pan Dvořák to nepřežil. Je mi to líto. Snažili jsme se, ale zbytečně. Vnitřní krvácení do mozku." řekl a hned odešel. Koukla jsem se na tetu. Měla červené oči a v nich slzy. Přišla o sestru a o švagra. Já přišla o mámu a tátu.
Přijít o rodiče je jako přijít o polovinu sebe. Přišla jsem o někoho velmi důležitého.