Zranění

87 13 5
                                    

Vlčina se na lunu překvapeně podívala a rozhlédla se po jeskyni. Zastavila se na Bístovi, který bezvládně ležel. 

Bude těžké ho přenést bez jeho pomoci.
Z myšlenek ji probral Lunin vážný, ale tichý hlas

„Alfo, nejlepší by bylo vaše místo, je dost velké a vejde se kolem něj i více vlků, tedy jestli by jste to dovolila." Vlčina s tím neměla žádný problém, jen jistě kývla a obě dvě se rozešly Bístovi na pomoc. Ležel pořád stejně a někdy zacukal pysky, najednou vypadal tak zranitelně a sklesle, vůbec v něm neviděla vlka, který s ní před chvíli mluvil. Vlčina Bísta naléhavě podepřela z pravé strany, ten se na ní a na Lunu bezvládně svalil a těžce oddychoval. Bíst byl dost těžký, Vlčina ho málem neudržela, každou chvíli se jí podlamovaly nohy a v její bolavé tlapce jí neskutečně řezalo. Luna na tom také nebyla zrovna nejlíp, byla starší a slabší než Vlčina a šlo poznat, jak těžko se jí Bíst nese. Dosti funěla a skučela a málem i zakopla.

Za chvíli se zbytek smečky probudil z transu a šel jim na pomoc. Husky a Arana jim pomohli podepírat Bísta, teď se šlo o dost lépe a svižněji. Omega a vlčata hledali po jeskyni kousek kůže a Evelína šla pro čistou vodu a sníh. Vlčina byla nadšená z toho, že všichni pomáhají a nepotřebují ke všemu rozkazy, že se dokáží řídit i sami. Položili opatrně Bísta na místo a unaveně si odfrkli, podívali se na sebe vítěznými pohledy, které jim po pohledu na Bísta okamžitě sklesly. Bíst těžce oddychoval a potichu kňučel. Nebyl na něj veselý pohled, měl rozcuchanou srst a celý levý bok od krve. Vlčina nechtěla, aby zemřel, nedokázala si to představit!

Jak to, že mi na tom vlkovi tolik záleží, vždyť ho znám necelý den! 
 Ale teď nebyl čas se tím zaobírat, musí mu pomoct!

Evelína už byla zpátky a v kusu kůže nesla hromadu sněhu. Když si všimla Bísta, málem kus kůže upustila, s nepříjemnou grimasou se oklepala a nejistě položila kůži i se sněhem do důlku kousek od ležícího Bísta. Zbytek smečky stál shromážděný okolo a tiše přihlížel. Z venku pořád vál ledový vítr a sem tam se břečťan celý zachvěl, Vlčina z toho všeho neměla vůbec dobrý pocit. Poslední dobou bylo bud' vše nejisté a nebo jim hrozilo nebezpečí.

Kdy naše smečka bude moc zase žít v bezpečí, kdy už se nebudeme muset skrývat? 
Vlčina si u téhle myšlenky smutně povzdechla a otočila se na Lunu. Ta si olizovala tlapky a zvědavě si prohlížela Bísta. Vlčata stála opodál, pod jejich hebkými kožíšky se rýsovaly napjaté svaly a nevěřícně stříhala ušima.

Najednou se z Bístova hrdla ozvalo hlasité zakňučení a Vlčina se rychle otočila. Luna mu prohmatávala opatrně jeho zranění, ale i když byla opatrná, tak ho to hodně bolelo. Vlčině se napětím ježila srst na hřbetě a cukaly ji pysky. Bíst už jen potichu kňučel, Luna mu začala olizovat ránu a někdy ji trochu omyla sněhem. Nad nimi byla malá díra ve stropě, která do jeskyně propouštěla více světla, paprsek zimního světlonosiče jí příjemně šimral na čenichu. Když bylo zranění zcela čisté, Luna ho začala zkoumavě prohlížet a prohmatávat 

 "Ostrý zub, který po něm vystřelili ho jen nepříjemně škrábl a pak zajel kousek pod kůži, tím pádem můžu zub z jeho těla vyjmout a nijak mu neublížím." Vlčinu Lunina slova zklidnila, ale pořád se jí ježil hřbet napětím. Luna se zakousla do rány Bísta, který hlasitě zakňučel. Vlčině neklidně zacukaly pysky a upírala svůj zkamenělý výraz na Lunu. Ta trhla rychle hlavou a vyškubla ostrý zub i s kouskem kůže. Bíst potom už jen potichu kňučel.

Zbytek smečky byl nehybně zahleděný na Bísta, když v tom jeskyní projel Lunin hlasitý štěkot. Vlčina sebou překvapeně trhla a pohlédla na Lunu, která se kolem sebe rozhlížela s kamenným výrazem. "Tak tedy, přinese mi někdo ty byliny z mého pelechu?" Štěkla Luna podrážděně. Forest se okamžitě rozeběhla a přinesla Luně pár těch bylin. Luna je naskládala Bístovi na zranění a přikryla navlhlým kouskem kůže. Najednou Vlčininou tlapkou projela ostrá bolest a ona se neohrabaně zapotácela, Hasky který celou dobu stál vedle ní, jí pomohl se vyrovnat. Vlčina teď stála jen na třech tlapkách a čtvrtou držela zkrouceně ve vzduchu. Zkusila se na ní postavit, ale hodně to bolelo. Vlčině hlavou projely nepříjemné myšlenky.

Co když jsem do své tlapky dostala infekci!? V této době nemůžu mít žádná vážná zranění!
Začala si důkladně prohlížet svou zraněnou tlapku, byl na ní hluboký kousanec po zubech bývalého Alfy. Nevypadalo to nějak zle, ale dost to bolelo. Opatrně si tlapku olízla a položila ji na zem. Smečka na ni starostlivě upírala své pohledy a Forest nejistě švihala ocasem o zem. Luna si také prohlížela Vlčinu a hleděla jí ustrašeně do očí. Její oči byly vyboulené a sem tam ji zacukaly pysky. Vlčina ji uklidnila svým pohledem. 

"Smečko, nemusíte se bát, jsem naprosto v pořádku a má tlapka se za pár dnů zase uzdraví," pronesla a dobelhala se na své místo k Bístovi, opatrně si vedle něj lehla a rozhlížela se po jeskyni. "vím, že už jsme druhý den nejedli a proto posílám nejlepší lovce na večerní lov. Arano, Hasky a Beto, jděte směrem k lesu na mýtinu, tam by měli mít nory zajíci. Ale ať jste do času spánku zpátky!"

Ať je nám Velký vlk nápomocen,
pronesla šepotem Vlčina. Lovci už vyráželi z jeskyně, břečťan se za nimi prudce zachvěl. Bylo slyšet, jak jim pod tlapkami křupe sníh. Smečka uléhala ke spánku, vlčata se k sobě tiskla v málem klubíčku a Vlčině se zavírala skleslá víčka. Nesla se do světa snů a spánku a potichu oddechovala.

Zase je tu další kapitolka:) Je trochu delší a doufám, že se vám líbila:)) Tak zase u další kapitolky, vaše Vlčina :D

Vlčí zákonKde žijí příběhy. Začni objevovat