Nechtěné manželství

21. kapitola

Miriam

Byla jsem vzhůru celou noc. Jacobův stav se vůbec nelepšil, celou noc se svíjel v bolestech. Střídaly se u něj stavy vědomí a bezvědomí. Nezamhouřila jsem oka. Neustále jsem byla u něj a hlídala ho jako pes, který se nehne od svého pána. 

Stejně bych neusnula, kdybych si byla šla lehnout. Moje srdce mi nedovolilo vzdálit se od jeho lůžka. Chtěla jsem být s ním. Kolem třetí ráno konečně upadl do konejšivé náruče spánku. Konečně jsem si mohla trochu oddychnout. Přiložila jsem do krbu pár polen a vzala jsem si knihu, kterou jsem si ráno nechala na stolku. Četba mi vždy pomáhala odpočinout si, utéct před krutou nemilosrdnou realitou do hřejivé náruče fantazie, která vždy byla a je štědrá. 

Četba mi pomůže odehnat neustále dorážející depresivní myšlenky o Jacobovi. Byla jsem asi u třetí kapitoly napínavého vyprávění, když jsem uslyšela Jacobův hluboký hlas. 

Zvedla jsem zrak od knihy. Jacob spal, ale spánek to nebyl hluboký. Naopak. Byl to stav mezi sněním a bděním. Něco šeptal. Naklonila jsem se k němu, abych ho lépe slyšela.

,,Světlano,..." zašeptal slabě. Najednou jakákoliv známka únavy byla ta tam. Oči jsem měla otevřené dokořán, tělo napjaté jako struna. SVĚTLANA? To jméno jsem slyšela poprvé v životě. Nikdy předtím. 

A proč zrovna teď? Že by blouznil? Přeci si, ale nevymyslíš jen tak jméno, ne?

Napadlo mě mnoho otázek, ale pro tuto chvíli prostě musely počkat. Jediné, na čem teď záleželo bylo jeho zdraví. Však semínko pochybností se zaselo do mé mysli.

Vydechla jsem. Zadívala jsem se na Jacobovu tvář. Moje oči padly na jeho jizvu, která hyzdila jeho tvář jako prasklina na porcelánu. Odkud je ta jizva? Musela být hluboká, když zanechala po sobě takovou stopu.

Jacobova tvář nebyla na první pohled krásná, ale oko znalce by poznalo, že jeho tvář je jedinečná a oduševnělá. Těžko se to vysvětluje. V mé mysli jeho jediný pohled dokázal vymazat mé myšlenky jako houba popsanou tabuli. 

Bylo zvláštní a komické, že zrovna my dva jsme manželé. Neměli jsme nic společného nebo jsem to dosud neměla možnost poznat, přesto moje srdce k němu tíhlo a moje myšlenky též. Promnula jsem si oči. Trápilo mě mé svědomí za to, co jsem Jacobovi řekla než se skácel na zem. 

Měla jsem mu dát šanci, jak mi řekl Nora, a místo toho jsem vyvolala hádku. Jenže byl tak chladný a nepřístupný. 

Někdy mi připadal jako muž, kterému bylo ublíženo, ale zoufale touží potom, aby ho měl někdo rád. Pak jsou zde chvíle, kdy je mi tisíce mil vzdálený, i když stojí vedle mě. Jeho zrak někdy zahalí hustá mlha a stává se z něj muž bez kousky citu v těle. 

Jacob mě mátl od první chvíle, co jsem ho viděla. Vlastně o něm nic nevím. Nic nevím o jeho minulosti. A možná se to nikdy nedozvím. Polkla jsem slzy. Nemohu neustále plakat u jeho postele. Musím být silná kvůli němu. A dřív nebo později dostanu odpovědi na své otázky. 

Vzala jsem jsem mokrý kapesník a navlhčila jsem Jacobovy rty. ,,Miriam."

,,Pššt. Jsem tady," zašeptala jsem. Pohladila jsem ho po vlasech. ,,Budu tady s tebou, nikam nepůjdu. Odpočívej." 

O pět dní později 

Miriam

Posledních pět dnů byly pro mě nevýslovným utrpením. Jacob se neprobíral. Neustále se nacházel někde mezi životem a smrtí. Do rány se dostala infekce, jak se lékař obával. I když jsem naléhala na lékaře, aby zakročil, nezmohl nic. Třetí den se s námi rozloučil se slovy, že ho to velmi mrzí, ale že nemůže udělat více. Poděkovala jsem mu a nechala jsem ho odejít.