Fuck me, please!

"Drobná" vyznání

Will

Přišel jsem domů a na chvíli se pozastavil, hned jak jsem vešel. Nenechám Erika, ani nikoho jiného, aby mi vzal Willu! Miloval jsem jí...

Při těch dvou malých slovech, co mi furt zněla v hlavě, jsem se usmál. Ano miloval jsem jí, a jak moc. Sakra! Proč jen musí být tak mladá! Moc dobře jsem si uvědomoval, co všechno tohle obnáší a ještě obnášet bude. Nechtěl jsem na to myslet, ale musel jsem myslet na Willu, a všechno tohle s ní bylo tak nějak spojené. Když zazvonil telefon, trhnul jsem prudce hlavou.

„Ano?!" křikl jsem.

„Dobrý den, tady květinářství Florenta. Chceme se jen ujistit, jestli vaše objednávka platí."

No jistě, objednal jsem přesně 30 červených růží a k nim jednu žlutou. „Ano! Jistě platí to, adresu jsem vám poslal a vzkaz k tomu je tam taky. Platil jsem včera, přes internet."

„Ano, ano. Děkujeme, zásilka bude doručena zítra v osm, pěkný den. Na shledanou."

Položil jsem telefon a šel do šatníku, musím ze sebe sundat ten směšný oblek pošťáka. Ale bylo pro mě neskutečný vidět znovu Willu, jak se usmívá. Chtěl jsem jí mít v náručí, u sebe a už jí nikdy nepustit.

Nella

„Páni!" vydechla jsem a sedla si do židle jako největší buran. Erik mě z práce vzal do restaurace ve velkém centru, hned jak jsme přišli, mi objednal lososa na grilu a pořádnou porci hranolek. Už asi hodinu jen sedím a jím a můžu říct, že je mi skvěle. Na to že jsem se před chvíli přejídala koláčky, který byly beztak prošlý, tak jsem teď v luxusní restauraci a dávám si lososa. Zdravé. A hranolky, no...

„Doufám, že to platíš." řekl Erik a zvedl koutek. Bože to jeho 'zvednutí koutku' jsem milovala! Vždyť ho miluješ celýho Nello tak pomlč.

„Eriku myslím, že jsme tady kvůli něčemu jinýmu než mýmu plnýmu žaludku." změnila jsem téma, chtěl přece mluvit o tom malým prckovi, co mi roste v děloze!

„Ano Nello," přisunul se blíž ke stolu a složil si ruce pod bradu. „Chceme mluvit o tom dítěti, což zahrnuje tvůj plný žaludek a měl by být plný správnými věcmi a ne prošlými koláčky z prezentace." pronesl to tak vážně až se mi udělalo blbě. Zvedla jsem sklenku s vodou a celou jí vypila. Zasmál se.

„Dobře, takže o můj žaludek ses postaral, děkuju," taky jsem se usmála, byla jsem ráda, že to řešíme v dobré náladě. „Tak, začni." Sedla jsem si stejně jako on.

„Nebudu se ptát, jak k tomu došlo. Je mi to naprosto jasný. Jak dlouho už to víš?" zeptal se a zadíval se mi hluboko do očí.

„Pár dni. Možná týden." řekla jsem pravdu. „Eriku, omlouvám se. Že jsem ti zkazila prezentaci a že ti zřejmě kazím život," sklopila jsem hlavu.

„Co to povídáš?!" křiknul. „Nic jsi nezkazila. No dobře, tu prezentaci možná ano a taky že co nejdřív naplánuješ další termín. Je to docela důležité."

„Bože! Tohle taky!" Asi mi trochu ruply nervy. Lidé kolem, ještě že jich nebylo moc, se na nás dva otočili. Číšník k nám zamířil a já protočila oči. „Je to moje dítě a udělal jsi mi ho ty! V tuhle chvíli bys neměl myslet na prezentaci."

„Všechno v pořádku slečno?" Přišel číšník.

„Jeden tvarohový dortík prosím," řekl mu Erik a číšník se hned obrátil na něj. Zavrtěla jsem hlavou, to mě jako hodlá ignorovat?! „Ten nejlepší z vaší nabídky," dokončil. Číšník zakýval hlavou a odešel.