Dávka (by SallyPejr)

3

V pondělí dopoledne dorazil Sherlock i s rodinou na universitu. Pro Sherlocka je to i naposledy. Je tady jen proto, aby si sbalil svoje věci, dnešním dnem jeho studia tady končí a od zítřka nastupuje do léčebny. Na tuhle školu už se nevrátí ani v případě, že by se po léčbě rozhodl opět studovat.

Zatímco rodiče šli vyřídit všechny záležitosti s ředitelem, Mycroft doprovází bratra na kolej. Je deset hodin, takže se nepředpokládá, že by potkali moc lidí. Sherlock si je jistý, že historka o tom, jak ho odvezla sanitka, už musela obletět celou školu.

První, co Sherlockovi padne do oka, když vejde na pokoj, je Johnova přeplněná cestovní taška, která se válí hned u dveří. John musel přijet z Edinburgu až dnes ráno, když si ani nevybalil. Občas to tak dělá, jen hodí tašku do pokoje a běží na první hodinu, protože v pondělí vždy začíná brzo. To je normální.

Ovšem zbytek pokoje ne.

Johnova obvykle ustlaná postel je rozházená, jako by na ní probíhaly boje a kolem ní a na stole se válí spousta knih a sešitů, nekteré z nich dokonce otevřené, jako by se John pokoušel číst, ale nedokázal se na nic z toho soustředit. Už trochu zapáchající koš je plný krabiček od jídla z donášky, ale máloco je snězené, za to hromada kelímků od kávy je prázdná. John musel strávit týden jen na kofeinu, bez pořádného jídla nebo spánku a myšlenky mu musely lítat, kdo ví kde, když nebyl schopný se soustředit na knihy.

A Sherlock má nepříjemné tušení, že je to jeho vina.

Že by si John o něj dělal takové starosti? Ale proč, vždyť byl v nemocnici a stabilizovaný?

„Vypadá to tu strašně." prohodí Mycroft. „A jako obvykle je to tvoje vina."

„Proč moje?" ohradí se Sherlock a vytáhne ze skříně svou cestovku. „To John přivedl pokoj do tohoto stavu, ne já."

„Kdyby se o tebe nebál, nikdy by to takhle nedopadlo." upozorní ho Mycroft. „A o kom se mluvívá- Rád vás opět vidím, Johne."

Sherlock okamžitě zvedne hlavu a podívá se ke dveřím, ve kterých stojí překvapený John.

Jak mohl zapomenout? V pondělí Johnovi vyučování brzo začíná, ale i končí.

„Tak už tě propustili." řekne John tiše a přejde ke svému stolu.

Mycroft bezhlučně zmizí, čehož si oba všimnou, ale nikdo to nekomentuje.

„Chtějí mě poslat na léčení. Nechápu proč." prohodí Sherlock nespokojeně.

„To myslíš vážně?" zeptá se John naštvaně. „Ty se tady pokusíš o sebevraždu a nechápeš, proč se máš jít léčit?"

„To si vážně myslíš? Že to měla být sebevražda?!" rozkřikne se Sherlock.

„A co si o tom mám podle tebe myslet?! Že seš tak blbý, že když už fetuješ, tak že ani neumíš dávkovat?!" hádá se John stejně hlasitě.

„Já myslel, že mě znáš." řekne Sherlock skoro nevěřícně.

„Jo, já si to myslel taky." odpoví mu John hořce. „Jenže pak mi došlo, že o tobě vlastně nic nevím. Ty můžeš kouknout na člověka a víš o něm všechno, ale já tohle neumím a vzhledem k tomu, že ty o sobě vůbec nemluvíš, tak jsem zjistil, že o tobě vůbec nic nevím. Nevidím ti do hlavy, takže nevím, co si myslíš, jak se cítíš, jestli jsi šťastný, smutný nebo v depresi. Nevím ani, proč jsi to udělal. Jestli jsem nemohl udělat něco, čím bych tomu zabránil, nebo jestli jsem třeba neudělal něco, čím jsem to způsobil. Nevěděl jsem ani, že něco bereš. Vlastně tě vůbec neznám."

„Proč si to dáváš za vinu?" zeptá se Sherlock nechápavě. „To, jestli jsem na drogách nebo ne, se tě přece vůbec netýká."

„Seš můj přítel, takže se mě to týká. Přátelé se totiž jeden o druhého starají." řekne John vážně.

„Já nemám přátele." zopakuje Sherlock to, co před pár dny řekl v nemocnici.

John sebou trhne, jako by dostal ránu pěstí do obličeje. Po tváři mu přeletí výrazy šoku, nevíry, bolesti a smutku, ale nakonec se tam usídlí hlavně zlost.

„V tom případě se omlouvám, že obtěžuju." řekne John vztekle, otočí se na patě a skoro z pokoje uteče.

„Gratuluji, Sherlocku." prohlásí Mycroft, když vejde na pokoj. Celou dobu čekal na chodbě, takže vyslechl vše z jejich hádky.

„Říct člověku, co by pro tebe skočil do ohně, že je ti naprosto ukradený, to je něco, co zvládneš doopravdy jen ty."

„Nic takového jsem neřekl." odsekne Sherlock vztekle a vrátí se k balení.

„Opravdu? A co to tvoje prohlášení, že nemáš přátele, teda mělo znamenat?" zvedne Mycroft obočí.

Sherlock vzteky nakrčí čelo a sevře v rukách svou košili, ale pak si jen povzdechne a opře se čelem o skříň.

„Jsem doopravdy idiot, že?" zeptá se tichým smutným hlasem.

„Vždycky jsi byl." odpoví mu Mycroft.

Víc toho ani jeden z nich neřekne, protože se na chodbě ozvou hlasy rodičů a vzápětí oba vejdou do pokoje.

„Tady to vypadá." povzdechne si paní Holmesová.

„Neboj, není to jen můj bordel." prohodí Sherlock od skříně a znovu se pustí do balení svého oblečení.

„Škoda, že má John zrovna vyučování, určitě by se s tebou chtěl rozloučit." řekne máma lítostivě. „Ani neví, kam se poděješ."

„Myslím, že je dost inteligentní, aby mu to došlo." usoudí Sherlock, ale pak se zarazí. „Nechám mu tady vzkaz, nebojte." dodá, ale na rodiče ani na bratr se při tom nepodívá.

- - o - -

Když se John vrátí na kolej, je už večer.

Jeho pokoj je rozdělen na polovinu, kde je neskutečný nepořádek a na polovinu, kde není absolutně nic. Po Sherlockovi, jeho věcech a pokusech zůstal jen jeden list papíru.

Posílají mě na psychiatrickou léčebnu Sweet Water. Sem už se nevrátím, abych se tak snadno zase nedostal k drogám, takže jestli budu pokračovat ve studiu, bude to určitě na jiné škole. Nemusíš si o mě dělat starosti. Rodiče ti posílají plno pozdravů. Sherlock.