Will

5. kapitola

~Ahoj maršmelounci ;3 Jsem tu s novym dílem tak doufám, že si ho užijete💗~

Z pohledu Gabriela:

Vyšel jsem z mé pracovny a namířil jsem si to do pokoje kde spí ten kluk, což je prakticky hned vedle mého pokoje.

Když jsem přišel k jeho pokoji na chvilku jsem zaváhal.....pak jsem ale vzal za kliku a vešel.
Byl vzůru a koukal se na mě.
"ČLOVĚK!!!" strašně jsem se lekl jeho výkřiku. Pak už jsem jen viděl jak padá za postel. Rychle jsem obešel postel, abych mu pomohl, ale když jsem ho spatřil na tý studený zemi, jak se choulí v koutě do klubíčka jako vystrašené štěňátko,  kňučí a třese se strachy a bolestí.......bylo mi ho líto. 'Asi se mně bojí.' pomyslel jsem si. Ale musím ho dostat zpátky do postele.
"Neboj, nechci ti ublížit.....jenom ti pomůžu do postele...slibuju, že ti nic neudělám." snažil jsem se ho utěšit a při tom jsem šel k němu.
"P-pro-s-sím....n-ne.." zakňučel tak zmučeně až mě to zarazilo. 'Musí se mně hodně bát.' problesklo mi hlavou. Ten kluk nejspíš vycítil, že jsem se zastavil a podíval se na mě.
Měl překrásně nebesky modré oči. Ale zrcadlil se v nich strach, bolest a smutek. Byl na něj srdcervoucí pohled.
Nevím jak, ale najednou jsem věděl, co mám dělat.
"Neboj, neublížím ti." mile jsem se na něj usmál.
"Já jsem Gabriel a jak se jmenuješ ty?" Už nevypadal tolik vystrašeně, ale nejistě a zmateně.
"W-will." pípnul.
"Ahoj Wille. Mně se nemusíš bát, nechci ti ublížit." nepřestával jsem se usmívat.
"Teď ti pomůžu zpátky do postele, dobře?" Pomalu jsem se k němu rozešel.
"Ne-nedotýkej s-se mně,.....pr-prosím." prosebně zakňučel, ale já byl nucen to ignorovat. Udělal jsem sotva čtyři kroky a klekl jsem si k němu. Natáhl jsem ruku, dotkl jsem se jeho jemných vlásků a začal jsem ho hladit a uklidňovat.
"Šššš, to bude dobrý."
Opatrně jsem Willa vzal do náruče a dával jsem pozor, aby ho to co nejméně bolelo. Zvedl jsem ho a položil do postele. Přikryl jsem ho, aby mu bylo teplíčko. Hladil jsem ho po vláskách a pak jsem přesunul svoji ruku na jeho tvář.
"Vidíš, nic to nebylo.....Teď musíš odpočívat, aby jsi se brzo uzdravil.." utěšoval jsem ho.
"...A zkus znovu nespasnout z postele, mohlo by se ti něco stát." snažil jsem se dát do svého hlasu důraz, aby to opravdu nedělal. Ještě jsem se na něj usmál, pohladil ho po tváři, zvedl jsem se a odešel.

Vyšel jsem z willova pokoje, zavřel za sebou dveře a opřel se o ně. 'Co to se mnou k sakru je?' Neměl jsem tušení proč se chovám tak jak se chovám a už vůbec jsem nechápal svoje pocity. 'Nejspíš je to tím stresem ze svatby...... Jo, tím to bude.

'Tak to bych měl vyřešený svý pocity a teď ještě si musím promluvit s Ruslanem.' Od chvíle, kdy mu Zen řekl, že tady Will zůstává se zavřel ve svém pokoji a odmítál vyjít ven. Kdybych neporučil služebným, aby mu nosily jídlo, tak by tam umřel hlady!! Vím, že Ruslan nenávidí démony, protože mu zabili rodinu, ale tohle už přehání. Chápal bych, kdyby mi třeba vrazil nebo mě seřval, ale tohle chování je pro něj totálně atypický. A navíc se neobtěžoval vylízt celý TŘI DNY! 'Nejsem si jistej jestli tam neschnil, ani bych se nedivil kdyby mu tam rostly houbičky.'

Procházel jsem jednou z tmavších chodeb a mířil si to do ruslanova pokoje. V téhle části hradu je obvykle málo světla, ale protože se venku schylovalo ke sněhové bouři tak to tady bylo mnohem temnější než obvykle. Už jsem se blížil ke konci chodby a chystal se zahnout za roh, když najednou......Z poza rohu se vynořila tmavá silueta. Nemáte tušení jak moc jsem se lekl. Přece jenom, když jdete v temný chodbě a najednou z ničeho nic se tam zjeví nějaká osoba, tak asi nezůstanete klidní.
Měl jsem pocit, že mi srdce chce vyskočit z hrudi, ale rozhodně jsem na tom byl líp než ta osoba přede mnou, která leknutím spadla na zem a upustila látky co nesla v rukou. 'Počkat..cože?' A pak mi došlo, že to není duch mojí prababičky, která po nocích strašila na chodbách, protože zapoměla kam si dala medicínu na spaní, ale jedna postarší služebná.
Vypadalo to, že mě taky poznala a rychle se začala omlouvat a sbírat oblečení, co upustila na zem.
"O-omlouvám se vaše Výsosti! N-netušila jsem, že tu je i někdo jiný." Celá se leknutím třásla a moc jí to sbírání nešlo.
"To je v pořádku, nemusíte se omlouvat. Není to vaše vinna."
Ještě než jsem to dořekl tak jsem si klekl a pomáhal jí posbírat všechno rozházené oblečení.
"To nemusíte můj pane, ale děkuji."
Jen jsem se na to usmál a stoupl si. Ještě jednou poděkovala, uklonila se a už chtěla odejít, ale já ji zadržel.
"Počkejte. Až skončíte s tím oblečením mohla byste poprosit kuchaře ať uvaří polévku pro hosta, že si pro ni přijdu za dvě hodiny? On už ví co tím myslím."
"Ovšem můj pane." usmála se a pokračovala ve své cestě stejně jako já.

Musel jsem projít ještě několika chodbami, naštěstí né tak temnými, než jsem dorazil před dveře jeho pokoje. Byl jsem trochu nervózní,....no dobře, trochu hodně nervózní. Možná jsem si měl aspoň v hlavě připravit, co mu řeknu...'Teď už je to stejně jedno.' pokrčil jsem nad tím rameny. Zaklepal jsem, ale nikdo neodpovídal. Zkusil jsem to znuvu, ale zase nic. 'On tam snad umřel.' Vážně jsem se začínal obávat o jeho zdraví. Rychle jsem vzal za kliku, rozrazil dveře a vpadl dovntř.

Nevím, co jsem očekával a ani nevím co jsem měl očekávat, ale rozhodně jsem neočekával, že hned jak vkročím dovnitř tak se přerazím o nějakej bordel na zemi.
"Auu, moje čelo." zaskučel jsem.'Kterej idiot to sem dal?!'
"Hahahaha. Měl by ses vidět." Ruslan se začal smát, až skoro brečel.
"Sklapni." zavrčel jsem si pro sebe. Pomalu jsem se začal zvedat, točila se mi hlava. 'To bolí. Jen doufám, že nebudu mít bouli.' Jakoby mi Ruslan četl myšlenky pronesl: "Představ si kdyby ti na čele vyrostla boule. To bychom pak měli za krále jednorožce." začal se smát ještě víc. 'Aspoň, že má dobrou náladu.' Po chvíli ruslanova neustálého smíchu se mi konečně přestala točit hlava a já mohl vstát. Ruslan seděl na posteli a zkoumavě si mě prohlížel.
"Tak, proč jsi sem přišel?" povytáh jedno obočí.
"Jen jsem tě přišel vytáhnou z tohohle hnízdečka. Vím, že nenávidíš démony, ale všichni nejsou zlý. Nemůžeš je všechny odsuzovat." už otvíral pusu, že na to něco řekne, ale já ho nenechal domluvit. "Prosím nech mě domluvit. Dobře....Když jsem se stal králem dal jsem si slib: Ukážu všem lidem, že démoni jsou schopni milovat stejně jako my lidé.

V okamžiku, kdy jsem si to slíbil jsem jestě nevěděl jak toho chci dosáhnout a pořád si nejsem jistý, ale mám pocit, jakoby se mi cesta k cíli trochu osvětlila." snažil jsem se nějak vyjádřit své myšlenky a doufal jsem, aby to pochopil.
"To už dávno vím. My všichni to víme- já, Zen i Oswald- a snažej se tě v tom podpořit, ale já-.... Jsi můj přítel a já budu respektovat tvá rozhodnutí, ikdyž nemůžeš očekávat že se to stane ze dne na den." ušklíbl se. "Promiň, že jsem se choval takhle dětinsky, jako totální idiot, budu se snažit ti pomáhat jak jen budu moct." usmál se a vstal z postele.
"Děkuju. Mám vážně štěstí, že mám za přátele zrovna vás tři." Taky jsem se usmál.
Upřímně řečeno mi spadl kámen ze srdce. 'Jsem rád, že to Ruslan vzal takhle.'
"Byl to super pokec, ale už by jsi měl jít." Ruslan mě začal vystrkávat ze dveří a já se mu snažil bránit.
"Hej! Co děláš?!" vystrčil mě ze dveří.
"Nechci abys viděl jak uklízim." zabrblal a zavřel mi dveře před nosem. Zíral jsem na dveře neschopen slova, ale pak jsem se začal hlasitě smát.
"Tak si to užij." křikl jsem na něj a odcházel. 'Můj život by nemohl být lepší.'

~To je příšerný😂 Moc se omlouvám že kapitola nevyšla dřív, ale neměla jsem moc času ani nápady. Doufám, že se vám díl líbil a moc se omlouvám za gramatické chyby :3 A nezapomeňte že hvězdičky a komentáře vždycky zahřejou u srdíčka😚~