Kocouří vrnění

Kapitola 14

Adrien/Chat Noir
Probudil mě hrozný rámus. Ospale jsem otevřel jedno oko a rozhlédla se z postele po pokoji. Marinette běhala od jednoho místa k druhému a strašně nadávala. Můj pohled sklouzl k hodinám, které ukazovaly za deset minut osm. Nestíhá pomyslel jsem si a líně se protáhl. ,,Dobré ráno Plaggu. Tady máš nějakou šunku a misku s mlíkem. Odpoledne ti půjdu všechno koupit, ale tohle ti zatím musí stačit." spěšně mě pohladila po hlavě a já zavrněl. Bylo hezké jak se ke mně chovala. Naposledy se se mnou rozloučila a pak zavřela poklop od svého pokoje. Je bezpečné se teď proměnit na člověka? Přeci jenom jsou tu pořád její rodiče. Radši ne, kočka bude bezpečnější. Seskočil jsem z postele a začal se rozhlížet kolem. Byl jsem tu už tolikrát, ale pořád si všímám nových a nových věcí. Vyskočil jsem na stůl a párkrát ťukl do klávesnice. Monitor se bohužel nezapnul, takže počítač byl vypnut. Než jsem slezl zpátky na podlahu, všimnul jsem si něčeho v odpadkovém koši. Byla to nějaká nepovedená fotografie. Vytáhl jsem ji a pozorně prohlédl. Fotka byla z levé půlky rozmazaná a na pravé byla Mari s tím červenovlasým. Přišlo mi to celkem normální, ale pak jsem si všiml jak jí drží velmi nízko kolem pasu a dává jí nepatrnou pusu do vlasů. ,,Ty šmejde!" prskal jsem a při tom vytasil drápky. Jeho tělo jsem důkladně odstranil a celý ten nepořádek tam nechal ležet. Jak se jen opovažuje sahat na mojí Marinette?! Počkat... MOJÍ?! Co si to nalhávám. Už dávno to není jenom kamarádka. Už od dětství.

Marinette/Ladybug
,,Kam tak spěcháš?" chytl mě Nath kolem ramene. ,,Musím ještě něco nakoupit." usmála jsem se na něj a pokračovala v chůzi. ,,Půjdu s tebou. Stejně nemám co dělat." vykročil se mnou. ,,Aspoň nebudu sama. Děkuju." lehce jsem na něj kývla hlavou.

Nikdy by mě nenapadlo, že nakupovat pro jednu kočku bude tak těžké. ,,Už je to všechno?!" zavolal za mnou vysílený Nathaniel. ,,Asi jo. Pomůžeš mi s tím dom?" ,,Jasně." usmál se na mě a já mu rychle přišla na pomoc. Přeci jenom nesl úplně všechno sám. Cesta byla opravdu obtížná a plná držkopádů, ale nakonec se nám povedlo dostat se k našemu domu. ,,Rodiče budou ještě v pekárně, ale stejně buď radši potichu. Nesmí vědět, že mám v pokoji kočku." řekla jsem mu potichu a odemkla dveře. Naštěstí tam opravdu nikdo nebyl a my mohli v klidu do mého pokoje. ,,Plaggu! Jsem doma!" hodila jsem věci na zem a vyčerpaně žuchla do postele. On se přišel hned mazlit. ,,Můžu?"  zeptal se Nath s nataženou rukou. Kývla jsem na souhlas a sedla si. Jen co Plagg zpozoroval, že se ho chce dotknout začal prskat a syčet. ,,Asi nechce." zasmála jsem se a vzala si ho na klín. ,,Už budu muset. Ahoj." zamával mi a zmizel pod poklopem. ,,Co to bylo? To se dělá takhle syčet na kamaráda?" zeptala jsem se černého klubka na mém klíně. Uraženě se zvedl a odkráčel na druhou stranu postele. S ním to bude těžké.

Tak tady taková trochu nezáživná kapitolka, ve které už nesměl chybět Nath
( • ̀ω•́  )✧
Teď tam bude skoro pořád, takže se na to psychicky připravte :D (Nebo aspoň ti, kteří ho nemají dvakrát v lásce xD)
Prozatím se s vámi loučím

Vaše Chatie ^o^