Kocouří vrnění

Kapitola 16

Adrien/Chat Noir
Jo, sledoval jsem jí. S tim idiotem bych svou Mari nenechal samotnou! Hlavně po tom co řekla, že by byla radši se mnou. To já jsem zavolal na její číslo. Líně jsem se převalil na svá černá záda a vyčkával na její příchod. Je celkem fajn být kočkou a ještě k tomu když se o vás stará ona. Dole jsem uslyšel chabý pozdrav a kroky po schodech nahoru. Rychle jsem seskočil dolů a došel k poklopu. Jen co ho otevřela mňoukl jsem na pozdrav. ,,Ahoj Plaggu..." pohladila mě po hlavě, svalila se na postel a úlevně si oddychla. ,,Děkuju ti Bože, že jsi seslal někoho kdo mi zavolal v té nejhorší chvíli!" řekla jen tak do vzduchu. Sám pro sebe jsem se potěšeně usmál a lehl si vedle ní. Odteď na ni musím dávat pozor!

O měsíc a půl později
Vánoce jsou skoro za dveřmi, ale Mari se vůbec netěší. Tedy tak aspoň vypadá. Přes den se směje s přáteli, jenže jakmile za ní spadne poklop pokoje sedne si k počítači a smutně hledí na obrazovku. Nikdy jsem neviděl co tam má. Vždycky to rychle vypla, jakmile jsem se přiblížil. Vyšetřování se ani trošku nepohlo vpřed či zpátky a na nástěnku pomalu sedá prach. Chtěl bych jí něco koupit, ale nemám nejmenší tušení co. ,,Plaggu! Jídlo!" zavolala na mě a já poslušně zamířil k ní. ,,Hodný kocourek. Jen je škoda, že Chat nevidí jaké děláš pokroky." smutně svěsila ramena a odkráčela k počítači. Tak to jí žere? Že tu nejsem? pomyslel jsem si a sám pro sebe se potěšeně usmál. ,,Myslíš, že se ten vykašlávač chlupů v lidské podobě ukáže aspoň na Vánoce?" otočila se na mě a já pouze seděl a čučel do misky. ,,Takže to nevíš ani ty..." tón jejího hlasu byl čím dál víc smutný. Došel jsem k její židli a mňoukl. Mari se smutně usmála a dala si mě na klín. Já jsem s tichým vrněním usnul

Probudil jsem se do úplné tmy. Marinette spala opřená o stůl. Opatrně jsem se dostal nahoru a zmáčkl packou klávesnici. Teď se konečně dozvím, co přede mnou skrývá. Monitor se rozsvítil a já překvapeně zalapal po dechu. Na tapetě měla mě v normální lidské podobě-v převleku samozřejmě-, jak spím na lehátku na balkónku. Dobře si ten den pamatuju. Přišel jsem tam a ona nikde. Lehl jsem si proto na lehátko a čekal. Nevím jak, ale povedlo se mi usnout. Když jsem se zase probudil šel jsem se kouknout, jestli už je doma. Mari se mě hrozně lekla a říkala mi, že neměla nejmenší tušení o mé přítomnosti. Měla možnost mě odhalit, ale neudělala to? Proč? Teď už jsem měl jasno. K Vánocům dám Marinette sám sebe, neboli jí odhalím fakt, že jsem Plagg.

Tak co říkáte? :D
Tahle knížka je už docela blízko konce! 😱😱
Upřímně sama jsem nečekala, že se dostane tak daleko a proto vám mocinky děkuju (╯3╰)
Prozatím se s vámi loučím

Vaše Chatie ╥﹏╥