Wolfstar - Poslední Vánoce v Bradavicích [HP ff]

9.1. 1978

Ehm ehm... Něco jako epilog?
_________________________________________

Do hlubokého, temného spánku se chlapci z ničeho nic vedralo pravidelné pípání, které mu začínalo pomalu ale jistě lézt na nervy. Připomínalo budík, jenže o vyšší frekvenci. Když dlouho neustávalo, pokusil se rozlepit těžká víčka a zjistit jeho zdroj.
První, co spatřil, bylo ostré světlo. Na pár okamžiků ho dočista oslepilo. Pomalu začínal dostávat cit i do zbytku těla. Ucítil jakousi teplou tekutinu proudící do žil skrz kůži na pravé ruce. Chtěl zvednout hlavu a podívat se, ale nešlo to. Zatím to na něj byl příliš těžký úkon.

K jeho překvapení se ono pípání zrychlilo a zřejmě způsobilo ještě větší rozruch. Všude okolo něj začaly pobíhat různé, neznámé osoby v dlouhých bílých pláštích, kontrolovaly si ho a zapisovaly. Pak na něj kdosi promluvil a z mužského hlasu byl rozeznatelný úsměv.
,,Vítej zpátky."

*

Dešťové kapky smíšené se sněhem a kroupami bubnovaly do oken Velké síně, kde právě probíhala pondělní večeře. Hladoví studenti všech kolejí se ládovali dobrým jídlem a v síni panovalo rušno, sem tam se prostorem rozlehl smích.

,,Petere, podáš mi tu slaninu?" James se natáhl přes stůl a ukázal na vrchovatý talíř s chutně vyhlížející uzeninou.
,,Na, ale nech mi tam něco." doporučil Peter a udělal, jak ho kamarád žádal.
,,Díky, neboj. Siriusi! Ty nebudeš?" vykulil na Tichošlápka oči.
,,Nemám hlad..." odvětil nezaujatě Sirius a dál se vidličkou šťoural v bramboře.
,,To říkáš už třetí týden." povzdychl si James spíš pro sebe. Tentokrát se ho ani nepokoušel přemlouvat k jídlu, už to zkoušel mnohokrát, ale ani jednou to nevyšlo.

Od toho incidentu s Remem se Sirius změnil. Nejedl, nespal, s nikým se nebavil. James se o něj začínal bát, protože pokud by se Remus nevrátil, byl si jistý, že by to takhle byl schopný vydržet navždy. Když se Jamesovi jednou podařilo ze Siria dostat trochu víc, sám přísahal, že to tak bude dělat, dokud se neujistí, že je jeho přítel v pořádku. A když si Sirius Black postaví hlavu, marná snaha ho přemlouvat. Navíc, je to čím dál horší, protože už celé dva týdny o něm nedostali zprávu. Vlastně tedy už od odjezdu.

Sirius si nad Jamesovou poznámkou jen povzdechl a otráveně odsunul talíř. Rád by se už vydal na pokoj, ale radši na kamarády počká. Sice -jak se tak na ně díval- si ještě nějakou chvíli posedí, ale to mu nijak nevadilo. Hrábl po krásném rudém jablku a kus si z něj uhryzl.

Sem tam poslouchal, co si spolužáci povídají a dozvěděl se i spoustu čerstvých drbů z dívčí společnosti, chvíli ujídal ovoce, nebo jen tak zasněně hleděl z okna. I tak se nudil.
,,Ty, Jamesi?" Dvanácterák se na něj s plnou pusou otočil.
,,Máš u sebe plánek?"
,,Někde určitě, vydrž." James polkl a začal si prohledávat všechny možné i nemožné kapsy, dokud odkudsi z hábitu nevytáhl čistý poskládány kus pergamenu, který mu podal.
,,Dík."
Sirius přiložil hůlku a potichu pronesl jejich heslo.

Znuděně očima klouzal po chodbách a pozemcích a k tomu ukusoval jablko.

,,Stááále nudaaa... Po- počkat, co to bylo?" Očima se rychle vrátil k cedulce, která jakoby mu vpálila díry do očí.
To... To jméno... Probudilo v něm strach a touhu ve stejný okamžik jako si uvědomil, jak blízko se tato osoba nachází. Prsty přejel po pergamenu a pomalu odložil jablko na stůl. Nasucho polkl. Hrdlo se mu sevřelo, ale už se znovu neuvolnilo. Projela jím úzkost a srdce, jakoby se chtělo dostat z těla ven, začalo prudce bušit. Nevěřil tomu.