Agent? Rather Avenger

Bonus 1k - minulost

"Rebeco dělej, jedeme." Slyšela jsem jak na mě vola matka z přízemí. Vzala jsem si na sebe koženou bundu a seběhla jsem schody. Sledovala mě když jsem okolo ní prošla a šla jsem si sednout do auta. Všimla jsem si, že zamkla dveře od baráku a šla si sednout na místo řidiče. Nic neřekla, jen nastartovala a vyjeli jsme.

Jedeme do areálu, kde trénuji své schopnosti, které jsem získala asi před třemi lety. Vlastně to jsou přesně tři roky, ten den mi bylo akorát dvanáct a měla jsem narozeniny. Z toho vyplývá že je 17. srpna, že mám dnes narozeniny, že je mi patnáct a moje matka mi nepopřála. Co se divím, nejsem jí dost dobrá.

Auto se zastavilo a já jsem společně s matkou vystoupila. Vydali jsme se do budovy a procházeli jsme spletitými chodbami. Jdeme vedle sebe, ani jedna nic neříká, až do chvíle, kdy by jsme měly jít rovně, ale matka se zastaví a chce jít doprava.

"Dnes nejdeš trénovat. Něco pro tebe mám. Dalo by se říci že i dárek." Řekla to tak chladně a s nic neříkajícím výrazem ve tváři, že se jí začínám bát. Na nic nečekala a vydala se boční chodbou neznámo kam. Šla jsem za ní, ale nechávala jsem si pořádný odstup. Asi jsem paranoidní, ale pozornosti není nikdy nazbyt, ačkoliv jde o mou matku.

Zastavila se přede dveřmi. Nepoznám od čeho jsou, protože tady jsou všechny dveře naprosto stejné. Zaklepala a když se otevřeli tak v klidu vešla. Sice s obavami, ale plna odhodlání jdu za ní, ale jen co projdu dveřmi tak mě chytnou dva páry silných paží a když si prohlédnu jejich majitele, tak mi je jasné, že se z toho jen tak nedostanu. Chci použít mojí schopnost, ale jen co se začnou zahřívat ruce mých společníků, tak na mě pohlédne matka a já hned přestanu, přeci jen vím čeho je schopná.

"Připevněte jí k tomu lehátku." Řekla to tak chladne. člověk by nevěřil jak může být vlastní matka ke svému dítěti chladná.

Jak řekla tak ty dvě gorily udělaly. A ne že by byli nějak jemní, vůbec, právě naopak. Pripevnili mi nohy, ruce a na hlavu mi nasadili takovou zvláštní helmu.

"Tak zlatíčko, myslím si, že jsi dost stará na to, abych ti řekla co je tvým osudem. No celou tu dobu, co jsi trénovala schopnosti, jsi je trénovala na základně Hydry a teď se staneš jejím vojákem. Všechno nejlepší Rebeco." Usmála se, něco naklikala na počítači kousek od lehátka, ke kterému jsem byla připoutaná, a začala ta nejhorší chvíle mého života. Pustila do mě elektřinu a místností se ozývaly jen mé výkřiky bolesti, které zněly až nelidsky.

Všechna ta bolest najednou přestala, ale už jsem se necítila jako ta stará Beca. Ta byla někde hluboko uvnitř mě, teď jsem byla někdo úplně jiný. Teď jsem necítila nic.

Hlavou se mi ozývaly jen slova. "Longing. Rusted. Seventeen. Daybreak. Furnace. Nine. Benign. Homecoming. One. Freightcar."

"Vojáku." Ozvalo se přede mnou a ani jsem nevěděla jak, ale odpověděla jsem. "Co je můj úkol pane?"

---------
Ó můj božééééééé. Já vás všechny miluju 💕💕 tenhle příběh přesáhl 1k přečtení a já tomu nemůžu uvěřit, no přidávám vám rovnou takovej menší bonus a budu moc ráda když mi napíšete jak se vám zatím příběh líbí 😊