Kousky mého těla

Prolog

Tenhle příběh se klubal dlouho, prošel hodně úpravami, několika ztrátami, ale přesto to nevzdal v mé hlavě. Stejně jako já s psaním a vy se mnou. Strašně ráda bych sem nastavila věnovaní všem lidem co ve mě takovou dlouhou dobu věřili, že se vrátím k psaní. Snad vás nezklamu, můžu vám leda popřát hezké čtení.

V nose mě pošimrá smrad zvratků. Zhluboka se nadechnu abych trošku uklidnila hlavu, jenže zavřené oči tomu nepomáhají a hlava se mi točí pořád dál. Otevřu oči a zahledím se na stěnu záchodku ve kterém sedím na zemi. V malbě je vyryté a následně přeškrtané: „Briane, miluji tě."

„Copak, Brian s tebou vyjebal?" Pohrdlivě se uchechtnu, ale přes podrážděný krk to zní jak skřek.

Natáhnu se pro toaleťák a ne zrovna jak dáma se do něj vysmrkám, následně ho hodím do záchodu za obsahem mého žaludku a spláchnu. Vrávoravě se postavím na podpatky, které neodpovídají mým dnešním plánům. Ne že bych měla v plánu se ztřískat jak největší hovado pod sluncem, jenže holt povedlo se mi to.

Zbouchnou se za mnou dveře kabinky a protlačím se mezi dívkami, které netrpělivě čekají frontu na záchodech. Dostanu se až před zrcadlo a chvíli do něj hledím. Snažím se zaostřit na svůj obličej. Světlé vlasy mám dost rozcuchané tak je trochu prohrábnu prsty a líčení mi přijde v pořádku.

Jen kdybych vážně věděla, jak vypadám.

Opustím záchody a přesto, že mám prázdný žaludek se přesouvám na bar a objednávám si další vodku. Položím bankovky před barmana, ale ten začne něco na mě mluvit. Chvíli na něj hledím, ale neslyším ani půl slova. Nejenže tady řve hudba, ale jaksi se nedokážu soustředit na to co říká. Jen přikyvuji a culím se.

Kouknu se na skleničku ve svojí ruce a zatočím s ní tak, aby se přeléval její průhledný obsah, takhle nějak se mi točí celý svět. Který dnes padl, shořel na popel a zůstalo po něm míň než po Pompejích.

Byla jsem tak hloupá a naivní. Svatá úplně ne, ale kdo je?

Proč jsem to baštila takovou dobu?

Opět se pro sebe uchechtnu a vypiju obsah skleničky.

Oči se mi zalili slzami, už po několikáté, jenže tentokrát to už vážně bylo jen kvůli alkoholu. Možná ráno nebudu mít ani dost mozkových buněk tímto tempem, doufám. Pak mu můžu vyčítat, že ze mě udělal slintající mrtvolu na vozíku.

Sesedla jsem ze židle, že se vyberu pryč, asi si zavolám taxík.

Zarazila jsem se. Když budu jen slintat a nemyslet, tak mu to nebudu moct vytknout.

Vlastně jsem někam chtěla jít.

Pohlédla jsem na prázdnou židli vedle sebe a posadila se na ni, zrovna šel kolem barman. Zamávala jsem na něj, abych ho zastavila.

„Chci dvojitou." Oznámila jsem mu a lovila peníze z kabelky.

„Vám už nenaliji. Běžte domů."

„Jak jako mi nenaleješ?"

„Nic vám už nedám." Odvětil mi.

„Tak to vůbec! Peníze mám a chci svého panáka!" začala jsem se vztekat.

Vedle mě se zastavil muž a doslovně se nám vetřel do rozhovoru, nebo spíš hádky. „Já ji ho vezmu, dejte mi prosím k tomu i dvě minerálky." Podal mu bankovky a barman ztichl, vzal peníze a odešel.

Naštvaně jsem vyprskla. „To není fér!" zamračila jsem se na muže vedle mě, protože ani ne chvíli na to na baru stál můj panák a dvě minerálky. Věnovala jsem další naštvaný pohled barmanovi a chytla do ruky skleničku, že naklopím do sebe další vodku.

Prohlédla jsem si ho.

Obyčejné tmavé tričko, vysoká i když ne úplně mohutná postava. Není můj typ, ale i když. Alespoň nemá takové to dementní tričko s rádoby sarkastickým nápisem, co není vůbec vtipný. Ramena by tam jsou, to by se hezky hladilo, někde v peřinách.

„Nechcete nejdřív trochu minerálky?" zeptal se mě a posunul k skleničce i láhev, čím přerušil tím tok mých myšlenek.

Koukla jsem se na láhev, jak kdyby za to mohla ona.

„Ne."

Položila jsem prázdnou skleničku a kývla na něj, jenže to nebyl vůbec dobrý nápad. V prázdném žaludku to zabublalo, začalo mě nadavovat. Jeho ruce mě chytli a táhli někam.

„Kam jdeme?"

Ucítila jsem kolem sebe studený, ale čerstvý vzduch.

A pak mu pozvracela boty.

-

Vzbudilo mě chrápání, moje vlastní chrápání.

Podrážděně jsem se otočila na druhy bok a zahrabala se do peřiny. Jenže pak mi něco došlo, sakra měla jsem takový divný pocit. Na prázdno jsem polka, v ústech jsem měla jako na skládce uprostřed Sahary.

Něco tu nesedí. Posadila jsem se a rozhlédla po ložnici. Jenže přesto, že všechno se zdálo v pořádku, něco mi tu nesedělo. Protáhla jsem si záda a pohled mi padl na stolek, kde jsem měla vždy telefon, ale ten tam nebyl. Stála tam sklenice vody a lístek.

Pak mi došlo co je špatně.

„Kurva! Jak jsem se dostala domů?"

Je to jen kratičký úvod do příběhu, ale doufám že vás to zaujalo natolik aby jste mi napsali co si myslíte že se bude v příběhu dít.