Kousky mého těla

Kapitola první

Unaveně jsem si promnula tvář. Sprcha a vyčištění zubů mi trochu pomohlo, ale od třeštící hlavy mě to nezachránilo. Vzala jsem ze stolku hrnek s čerstvou kávou a nasála její lahodnou vůni. Seděla jsem totiž v kuchyni, poskládaná s nohami pod sebou a hypnotizovala mírně pomačkaný lístek na stolku.

Ráno krom toho, že jsem vyvrátila celý žaludek jsem přišla na to, že mám asi anděla strážného. Jenže nevím koho, nechci totiž obepsat všechny známé, co jsem včera potkala a dát tak najevo že jsem skončila absolutně na šutr. Když jsem se trochu vzpamatovala, tak jsem hodila na instagram fotku skleničky s paralenem a textem, že děkuji.

Už pár hodin ho pravidelně aktualizuji a čekám, jestli mi od někoho ze známých přijde něco ve stylu nemáš zač.

Pořád se ale nikdo neozval.

Já totiž kromě brutálního draka mám i velké okno.

Nevím, co se pořádně dělo, vím že jsem na záchodě si s nějakou holkou vyměňovala tipy ohledně barvy rtěnky, pořád jaksi nechápu proč. Pak jsem myslím chtěla jít domů, ale i když tak přemýšlím byla jsem pak i na baru. Jenže bylo to předtím, než jsem byla na tom záchodě nebo pak? Nebo že bych potkala někoho ze známých, a proto jsem nejela domů?

Přestala jsem aktualizovat telefon, protože přesto že mi nabíhali zobrazení, tak nikdo nereagoval. Našla jsem si v kontaktech Taru a poslouchala jak telefon vyzvaní. Beztak ho má někde zahrabaný a jen ho hledá.

Jenže hovor padl do hlasové schránky, tak jsem to zkusila znovu.

Po dalších několika pokusech mi to konečně zvedla.

„No ahoj." Zamručela jsem do telefonu.

„Čáu bejku."

„Mám problém." Suše jsem oznámila a rozhostilo se ticho.

„Neříkej že jsi-"

„Nejsem! Mám jiný problém."

„Jaký, vyplakej se na rameno tetě Tare, dojedu ti utřít slzičky."

Ježíš nech toho, radši dojed."

„To je to tak vážné? Mám si sebou vzít ranohojič a smrchtátor?" musela jsem se začít smát.

„Ano vem je."

„Dobrá pac a pusu." Položila mi telefon a já se musela smát. Posledně to dopadlo fiaskem když tohle dotáhla, ale zas si říkám když je ta sobota, tak to horší už nemůže být.

-

Jenže bylo. Tara jako ranhojič nedonesla víno jak vždy, ale litrovou láhev Fernetu.

„Neblázni." Oznámila jsem jí hned mezi dveřmi, jak jsem ji viděla vyškeřenou s tou lahví.

„Holka ty neblbni, prospěje ti to." A prošla kolem mě dovnitř a zamířila rovnou do kuchyně. Zavřela jsem za ní dveře a následovala jí, pobaveně jsem koukala, jak vytahuje skleničky a nalévá nám nemalého panáka a následně hledá colu v lednici.

„Ve špajze." Řekla jsem jí a posadila jsem se za stůl. „Ale já pít nebudu."

Vytáhla svoji tmavovlasou hlavu ze špajzu a pečlivě si mě prohlédla a mlaskla jazykem. „Co se stalo?" zabouchla špajz s tím, že se ujala i toho že nalila colu.

„Ožrala jsem se." Sklopila jsem hlavu studem.

„Ohó, tak to musíme oslavit!" zavýskla a kritickým okem si prohlédla skleničky a dolila tam ještě další fernet.

„Taro neblázni!" odsunula jsem skleničku kterou předeme před chvílí postavila a málem mě znovu nadávilo když jsem z toho cítila jenom fernet. Jenže všimla jsem si její vyčítavý pohled a tak s povzdechem jsem našla větší skleničku a přelila tam Tarin ranhojič a vydatně ho ještě dolila colou, k její nespokojenosti a usadila se zpátky za stůl.

„Povídej a klidně i přeháněj!" vyzvala mě.

„Dobrá, vyrazila jsem včera do toho baru. Víš toho, jak ho dost nemám ráda." Horlivě mi přikývla na znamení že ví. „No prostě, dala jsem si pár skleniček, mám okno. Nevím jak jsem se dostala domů a nejsem si jistá ani kdo mě dovedl domů."

„Ohó!" zvolala „Tomu říkáš přeháněj? I když vlastně nemusíš, evidentně jsi to přehnala už včera." Pobaveně se ušklíbla a pokračovala. „Takže ráno byl pryč?" rýpala do mě s zájmem.

„Ráno tady nikdo nebyl, jako já nevím." Povzdechla jsem si. „Určitě to musela být nějaká známá, protože..."

„Určitě." Řekla Tara a zavlnila obočím. „Hlavně si myslím, že jestli jsi byla tak na sračky tak si to s tebou moc známá neužila" a při slově známá naznačila prsty uvozovky.

„S nikým jsem nespala!"

„Měla jsi okno?" pochybovačně se mě zeptala

„To bych si přece pamatovala!" rozhořčeně jsem řekla.

„Dobrá, klídeček. Takže kdo tě dotáhl domů?"

„Já právě nevím." Opět jsem zaskučela.

„Tak super uděláme pátraní!" zatleskala spokojeně. „I když, jak víš že jsi nedošla sama?"

Bezeslova jsem se zvedla a donesla z obyváku už celkem dost pomačkaný papírek a položila ho před ní. Opřela jsem se zadkem o linku a usrkla si trochu coly s tím pekelným nápojem. Prohlížela jsem si kuchyň a čekala na nějaký názor od ní. Pohled mi putoval po broskvové malbě na stěně, která by potřebovala už nejspíš vymalovat.

„Dobře, takže mi to vysvětli. Tohle absolutně nechápu."

„Fajn." povzdechla jsem. „Ráno jsem se vzbudila, v tričku a kalhotkách. Na stolku stála sklenice s vodou, nachystaný paralen a tenhle lístek." Mávla jsem rukou ke stolu.

„Měla jsi na sobě kalhotky jo?"

„Ano Taro!"

„Možná to vážně byl někdo známý." Poznamenala.

„Jenže já neznám to písmo."

„To znáš písmo každého?" pochybovačně se mě zeptala.

Zavrtěla jsem hlavou že ne. Vytáhla jsem brambůrky ze špajzky a vzala sklenici do ruky. „Pojď radši na něco koukat."

„Tohle jsem ještě neuzavřela." Poznamenala a vzala svoji sklenici a následovala mě do obyváku kde se rozvalila na gauči. Usrkla si ze sklenice a začala se soukat z džínů. Já jsem zatím přepínala televizi a hledala nějaký film co bychom mohli sledovat. Tara se ale zvedla a odešla do mé ložnice.

„Jsou v praní." Zakřičela jsem na ní, protože jsem věděla, že hledá svoje tepláky. Tara ke mně chodí tak často že má u mě nějaké věci na převlečení a já vlastně u ní taky. „A dlužíš mi smrchtáčka!" houkla jsem ještě.

Zastavila jsem přepínaní na nějaké komedii a zahrabala se pod deku když se vrátila Tara a vlezla za mnou.

„Posun se špeku." Zahuhnala na mě, vzhledem k tomu že právě bořila tvář do polštáře protože si hledala pohodlnou polohu k sledovaní film.

„Smrchtáček!" houkla jsem na ní a vytrhla jí zpod hlavy polštář.

„Fajn!" zvedla se a zalovila v kapsách džínů a hodila po mě USB. „Ale já už se nezvedám!" zařvala a strhla ze mě deku. Poraženecky jsem si povzdechla a dala USB do televize, na kterém byla složka smrchtáček. Byli to totiž naše oblíbené romantické filmy.

Spokojeně jsem se uvelebila zpátky na gauč a přemýšlela proč jsem se včera na to nevykašlala a nezavolala Tare. Alespoň bych nemusela řešit záhadné teleportace mezi barem a posteli.

Tady není co asi dodat, jen to že každý potřebuje někoho takového jako je Tara. Co vy na to? Myslíte si, že vypátrají kdo to byl?