-Disease🌙

37

Sledoval jsem tu spící tvářičku, když se najednou začal třást. Možná mu byla zima. Natiskl jsem se k němu ještě víc a svíral ho v objetí. Zavřel jsem oči a užíval si tu jeho vůni. Uslyšel jsem vzlyky. On pláče? Proč? Podíval jsem se na jeho obličejík. Měl jsem pravdu, pláče, ale něco se mu zdá. Chudáček.

„Ššš jsem tu s tebou, Jimine," zašeptal jsem mu do ouška a políbil na tvář. Usmál se. Slyšel to. Aspoň bude líp spát a já se o to taky pokusím. Zavřel oči a chystal se do říše snů. Povedlo se.

~~~

Vzbudil jsem se kolem 8 ráno. No, to jsem teda dlouho nespal. Jiminie ještě spal a leželi jsme v té poloze v jaké jsme usnuli nebo spíš já, protože Jiminie dávno spal. Vstal jsem z postele a doufal jsem, že ho nevzbudím a povedlo. Šel jsem do kuchyně s myšlenkou, že mu udělám snídani. To zvládneš Yoongi. Udělám mu palačinky! Nachystal jsem si věci, které k tomu budu potřebovat a pustil jsem se do toho.

„To je poslední," řekl jsem nahlas, když jsem dal poslední palačinku na talíř. Dal jsem ten talíř s palačinky na takový tácek k tomu jsem tam dal šlehačku, med, čokoládu. Musím si ho hýčkat. Šel jsem i s tím táckem nahoru. Jimin ještě spal. Tácek jsem položil na stůl a šel jsem vzbudil tu spící růženku.

„Jiminie, snídaně," políbil jsem ho na rty. Jimin se pohnul.

„Ale no tak! Vstávej!" šťouchl jsem do něj. Jimin otevřel svá očka, protáhl se a sedl si. Deku jsem mu upravil tak, abych tam položil ten tácek s těmi palačinky.

„Dobrou chuť," usmál jsem se a sedl si na židli, kterou jsem měl u pracovního stolu.

„Tos nemusel, Yoongi," zasmál se a dal si sousto palačinky do pusy.

„Musel," ze srandy jsem se na něj zamračil.

„Až sníš tu snídani tak mi řekneš, co se stalo," sledoval jsem každý jeho pohyb. Kývl. Jsem zvědavý, co mi řekne. Upřímně. Kdo by nebyl, že?

Jimin pov.

Celou dobu mě Yoongi sledoval. Celou dobu jsem přemýšlel co mu řeknu. Nemůžu mu říct 'No, víš, zmlátil mě můj kluk, protože jsem mu řekl, že se s ním chci rozejít, protože jsem si našel tebe, ale tebe opravdu miluji takže budeme spolu co ty na to?' to fakt ne. Sakra Jimine mysli! Mysli! Mysli jednou hlavou a ne pérem. Prosím.

„Co se tak mračíš?" vrátil mě Yoongiho hlas zpátky na zem. Já se mračím? Nemračím.

„Nemračím," řekl jsem a vzal jsem si rychle do pusy další sousto palačinky. Ne, musíš jít pomalu! Třeba na to zapomene. Yoongi? To určitě. Jimine jsi v pěkném průšvihu!! Do pusy jsem si dal poslední kousek palačinky a napil se pomerančového džusu. Mňam.

„Tak co se stalo?" zeptal se. A je to tady. Pomoc. Můžu se teleportovat?

„N-no..," Jimine vymysli něco,dělej! „s kámošem jsem se popral," bravo Jimine. Jsi chytrý..vážně. Teď přijde otázka proč.

„Další otázka, proč?" zeptal se. Bingo. Jsem vědec vážně. Mysli Jimine. Mysli. Mysli.

„Urážel tě," ty kráso,Jimine, dám ti nějaký ocenění vážně.

„Ježiš,zlato, měl si ho nechat být jenom závidí," sedl si ke mně na postel. Proboha. Co to dělám?! Raním jeho city a svoje taky.

„Tebe nikdo nebude urážet!" křikl jsem až se lekl. Zasmáli jsme se, i když mi do smíchu není. Dlouze jsem ho políbil. Užívej si to Jimine možná to je naposled. Usmál se a šel odnést tácek.

Yoongi pov.

Takže kvůli mě se popral? Aww, to je zlaté, ale mohl si udělat něco hrošího. Šel jsem odnést tácek zpátky do kuchyně. Vracel jsem se zpátky nahoru, otevřel jsem dveře a viděl jsem, jak Jiminie brečí. Proč?

„Jiminie, proč brečíš?" pořád jsem stál u dveří. Jimin si rychle utřel slzy do ruky a dělal, že se nic nestalo.