XIX.

678 84 15
                                    


„Kájooo, utáboříme se někde?" kňučela Laura pořád dokola. Posledních deset minut letu ani jednou nepřestala a neustále mě prosila. Samozřejmě jsem byl unavený taky, ale chtěl jsem stihnout doletět co nejdál. Rozhodli jsme se (vlastně jenom já), že zkusíme dál hledat tam, kde jsem ho viděl naposled. U mě doma.

Nakonec jsme se přece jenom rozhodli přistát. Už byla temná noc. Podařilo se nám najít malinkou jeskyňku tak akorát pro dva. Dokonce jsme byli na tolik úspěšní, že se nám podařil bez kouzel rozdělat oheň. Z jeskyně jsme měli krásný výhled na noční oblohu. Na obloze se třpytily hvězdy a osvětlovaly celou zdejší krajinu. Měsíc nebyl ani v úplňku, ale zářil do celého okolí. Něco mě nutkalo měsíc pořád sledovat a nespustit z něho oči.

„Myslíš, že se Martin taky někde dívá na měsíc?" zeptal jsem se a tím přerušil dosavadní ticho. Laura na chvíli přestala věnovat svůj pohled teplým jiskrám v ohni a na chvíli se soustředila na zářící lunu.

„Určitě. Taky na tebe myslí." Pousmál jsem se.

„Hele, nechci tě rušit nějak při tvém přemýšlení, ale mám hlad. Máš v tašce nějaký jídlo?" zeptala se ostýchavě.

Batoh, položený na mém klíně, jsem otevřel. Rukama jsem nahmatal několik předmětů, ale ani jedno z toho nebylo nic k jídlu. „Do háje, já nic k jídlu nevzal."

„Ty seš idiot, hlavně že tam máš knihy." Zasmála se a přisedla si blíž ke mně. Položila si hlavu na moje rameno. „Co budeme dělat? Na cestu jsem si vzala pár sušenek, ale ty jsem stihla sníst ještě u kentaurů."

Vytáhl jsem hůlku. „Accio jídlo!" zkusil jsem zoufale. Oba jsme se rozhlédli po jeskyni a nic. „Smiř se s tím, to takhle nefunguje," vzdechla. Pár vteřin nato ji do hlavy praštilo přilétající jablko. Začali jsme se oba smát.

Leželi jsme v měkkých dekách, když jsme se chystali spát. Oheň nás pořád zahříval, takže i přes pořádnou zimu jsme nemrzli. Možná taky proto, že jsme na sebe byli namáčknutí tělo na tělo. Připadal jsem si divně.

„Jak to vidíš se zítřkem? Stihneme to do Londýna?"

„Jestli vyrazíme ještě před svítáním, přiletíme tam tak v poledne." Přikryl jsem se další dekou (vzal jsem jich opravdu hodně, no a co) a zavřel oči. „Měli bychom jít spát."

~

Ráno se nám opravdu podařilo vstát ještě před svítáním. Z venku už na nás pomalu mávalo slunce a obloha byla pěkně zbarvená do oranžova. Vyšel jsem před jeskyni a vlastně poprvé se podíval, jak vypadá menší krajinka v okolí. Stromy vypadaly pořád chudě, polámané větve se houpaly do rytmu větru. V dálce tekl slabý potok, kterého jsem si večer vůbec nevšiml. Popošel jsem k němu, abych si umyl obličej. Za chvíli vylezla i ospalá Laura. Ovšem sbalená a připravená.

Měl jsem pravdu. Kolem poledne jsme ze vzduchu už mohli pozorovat obrys Londýnského oka či věžičku Big Benu. Nakonec jsme se snesli dolů kousek od nádraží King's Cross. Vůbec nikdo se v odpoledních hodinách v tamních uličkách nepohyboval, takže nás nemohl nikdo vidět a my tak mohli nepozorovaně přistát. Košťata jsme uklidili ke mně do batohu a udělali ze sebe obyčejné mudly. Na blízkých toaletách jsme se ještě převlékli do jiného oblečení.

„Teď pojedeme vlakem? A jak to vlastně funguje? Neumím s mudlovskými penězi." V ruce držela několik pencí a dvě papírové libry. Dala mi je do ruky a já hrdě koupil dva lístky.

„Za chvíli to pojede, tak už se vydáme na nástupiště." Vzal jsem ji za ruku, aby si nepřipadala tak ztracená a vydali se hledat nástupiště 4.

„Vůbec to tady nevypadá jako na začátku roku. To poznáš kdo je čaroděj a kdo ne." Kývl jsem.

„To poznáš, hele tam je čtyřka!" ukázal jsem na levou stranu. Vlak už byl připravený na odjezd. Nastoupili jsme a čekala nás půlhodinová cesta ke mně domů.

Rodiče samozřejmě o mně nevěděli. Počítal jsem s tím, že bylo poledne a oni ještě pořád v práci. Doma jsme nakonec byli jenom my dva. Prvně než jsme se vydali na kloub dalších stop, jsem se ale musel prvně osprchovat. Noc v jeskyni nebyla pro moje vlasy nic prospěšného.

Mezitím, co jsem trávil čas konečně v teplé sprše, Laura psala dopis Rině. O tom, jak jsme zatím beznadějní a že nevíme, kdy přesně se vrátíme. Dopis jsme nakonec poslali po naší domácí sově Julii. Je věčně pryč, takže by rodičům nemuselo připadat divné, že je pryč i ona.

Seděli jsme u mě na posteli a já Lauře popisoval své poslední chvíle s Martinem. Ne všechno, samozřejmě. Ukázal jsem jí i v jakém úhlu jsem měl otevřené okno. Každičké místečko, na kterém stál. Nic podezřelého jsme zase nenašli.

„Já už fakt nevím. Myslel jsem si, že ho najdu."

„Hledáme teprve 24 hodin. Nemůžeš vědět, kde je. Je logický, že nemůžeš vědět, kam zmizel."

„Já vím, ale nějak jsem doufal, že mě prostě nějak sleduje a vrátí se mi. Nebo že je schovaný pod mojí postelí. Tam jsem se taky díval. Nic."

„Neboj se, určitě ho najdeme. Ať už dnes, zítra nebo klidně za týden. Věřím nám." Políbila mě na tvář a na chvíli se zastavila. Uvědomila si, co právě udělala a pramínek vlasů si zastrčila za ucho. Podíval jsem se na ni. Zrovna vyšlo slunce, které bylo na chvíli schované pod šedivým mrakem a celou ji ozářilo. Vypadala tak krásně.

A nakonec to byla ona, kdo přerušil chviličku ticha. Přitiskla se na mě svými rty a rukou přejela přes hruď.


THE BOY WHO FELL IN LOVE | Mavy fan fictionWhere stories live. Discover now