XXVII.

733 70 5
                                    

Udýchaní jsme vyběhli do pátého poschodí s knihovnou. Byli jsme tak hluční, že nás slečna Irma musela upozornit, abychom se ztišili. Nedokázali jsme se přestat smát a usmívat, protože jsme věděli, jak chceme toho druhého.

V knihovně jsme nebyli ovšem sami. Kvůli blížícím se zkouškám byla knihovna zaplněná víc než kdy jindy. Studenti, od kterých byste nečekali, že vůbec umí číst, právě četli nejtlustší knihy a jejich poznámky si vypisovali na kus pergamenu.

„Očividně jsme přišli o naše místečko," zašeptal Martin, mezitím co se díval ke dveřím místnosti s omezeným přístupem. I tam stálo několik studentů. Mělo mě napadnout, že se knihovna bude hemžit úplně všemi.

„Tak to jsme nedomysleli."

„Co budeme dělat?"

„Koupelna?"

„Moc klišé. Poslyš, kdy má kdo trénink famfrpálu?"

„Zatím nikdo, co si myslím. Nikdo před zkouškami tréninky nemívá, ale po zkouškách, to se hřiště..." Martin nestačil doříct svoji větu a já ho přerušil úmyslným úšklebkem. „Takže by kumbál na košťata měl být prázdný?" Zvednu jedno obočí a čekám na jeho reakci.

„Do háje."

„Pojď."

V přízemí nikdo nebyl. Ani žádný duch, což bylo podezřelé, jelikož se nejčastěji pohybovali v přízemních prostorách školy. Došly jsme až k dřevěným dveřím, ty byly ovšem zamčené. Vytáhl jsem hůlku a zašeptal: „Alohomora." Otevřely se a my se dostali dovnitř.

Místa tady opravdu nebylo vzhledem velkému množství košťat různých typů. Ani bych je nedokázal vyjmenovat, až na řadu Nimbus, která se leskla ve své kráse.

„Fajn, ale jak se mám tady mezi těmi košťaty vzrušit? Famfrpál jde mimo mě," řekl jsem odtažitě a prohlédnu si další zbytek košťat, které mi už nejsou povědomé. Martinova ruka sjela k mému pásku držící kalhoty. Druhá si pevně přimáčkla zadek a přitáhla mě do polibku.

„Tak jo, tohle by šlo," zašeptám mu do rtů, nechaje se dál líbat. Martin se mezitím snažil sundat hnědý opasek, a jakmile povolil, kalhoty se samy svlékly a sjely až ke kotníkům. Martinovy pohyby mě dokázaly vzrušovat a to se mě jen lehce dotýkal. Nedokázal jsem cokoli říct, jen jsem tiše vzdychal. Každý jeho dotek byl tak dokonale přesný, protože věděl, kde to potřebuju nejvíce. Vyhrnoval mi košili, já na oplátku svlékal i jeho. „Je tu horko," zašeptal. V ten moment se na mě přitiskl nahým tělem. Všude měl jizvy.

„Martine..."

„To je v pořádku," usmál se a pokračoval v polibcích. Vzal moji ruku a přiložil ji na svoje prso. Chtěl, abych se ho dotýkal já. Přimáčknutý rty na jeho jsem se ho snažil uspokojit. Spokojeně mi předl do obličeje a rukama rozčesávat vlasy. „Polib mě prosím," žadonil a já se schválně vyhýbal jeho nadrženým rtíkům. Políbil jsem jeho tenkou kůži na krku, kterou jsem si pomalu přivlastňoval. Mohl jsem se dotýkat každičké části jeho těla s tím, že pro nás oba byl každičký pohyb přirozený.

Zacouval jsem s ním ke skleněnému oknu (přes které ale nebylo nic vidět, protože bylo špinavé od všudypřítomného prachu nejméně stovky let) a celého ho na něj namáčkl. Samozřejmě to schytalo několik košťat, do kterých jsme narazili, a skončily na zemi. Hladil jsem každou část jeho hrudi a líbal každou část jeho rtů. Martin zapletl své prsty s těmi mými a čekal na moji reakci. Skousl jsem se do dolního rtu, vychutnávaje si pohled na Martinovo sexy tělo.

„Jsi si jistý?" zeptám se ho ostýchavě. Přece jenom to bude naše poprvé od té doby, co se vrátil. Nechtěl jsem na něho spěchat. On se ale škodolibě uchechl a přitáhl mě zase zpátky k sobě. Tentokrát mě ovšem na okno natiskl on mě. Ucítil jsem ledový dotek skla. Okamžitě mě ale uklidnily Martinovy sladké rty. Zmocnily se mě a nutily přestat myslet na všechno ostatní. Přiměly mě myslet jen na něj.

Otočil jsem se proti němu a lokty se opřel o parapet. Na krajích se vznášely pavučinky, které jsem jednoduše smetl rukou. Tvář jsem opřel o sklo, abych se na chvíli zchladil, přece jenom mi bylo pořádně teplo. Nekoukal jsem, co se děje za mnou nebo co Martin dělá. Jen jsem cítil, jak se dotýká lemu mých boxerek a sundává je. Pak se na mě zezadu přimáčkne, také už byl nahý, ale nepřirazí. Objal mě a hladil na zádech. Nebudu lhát, hlazení a škrabkání zad miluju, obzvlášť od něho.

„Vem si mě," řeknu mu. Potřebuju, aby mě držel a chtěl stejně jako já jeho. Martin mě poplácal po zadku a já vzrušeně vzdechl. Do rukou si vzal obě moje půlky a začal s nimi pohybovat, aby je předem připravil. Zasténal jsem. Chtěl jsem, aby věděl, že se mi jeho doteky líbí. Cítil jsem, jak do mě proniká pár jeho prstů. Vyjekl jsem bolestí: „Uh, Martine." On ale pokračoval dál. Prsty nasliní a celé to ještě jednou zopakuje. Už jen cítím, jak si mě bere on sám. První příraz a zalapám po dechu. Martin mě drží za krk a neprodleně šuká dál. Vydechuju a vzdychám. Hrozně nahlas.

Na chvíli přestal, aby mě mohl políbit. Spoutal nás oba jedním polibkem. Dotýkali jsme se oba navzájem, až jsme nemohli přestat. Čím víc jsme měli, tím víc jsme chtěli. Martin se nakonec odhodlal vzdát mých chtivých rtů a náhle si přede mě klekl. Beze slov si vzal do ruky můj penis a začal s ním pohybovat. Vzrušoval mě každičký pohyb, každičký dotyk a každičký Martinův přístup. Zavřel jsem oči, vyčkávaje, co se bude dít dál. Strčil si ho celého do pusy a hbitými pohyby zase vyndával. Neprodleně jsem vzdychal jeho jméno.

„Tohle jsem potřeboval celou dobou," řekl jsem, mezitím co jsem na sebe oblékal zpátky košili. Podíval jsem se na Martina, který už byl dávnou oblečený, a tak vyrovnával v řasu spadená košťata. „Cos přesně potřeboval?"

„Tebe."

Martin se usmál a plácl mě ještě jednou po zadku. Vytáhl jsem znova hůlku a otevřel s ní dveře. „Vzduch je čistý, pojď." Martin se vydal hned za mnou.

„Myslím, že jsme našli nový tajný místo." Poklepal jsem ale na Martina, aby se podíval k hlavnímu vstupu. Tam stála Rina s dalšími studentkami z Nebelvíru. Něco si šeptaly a neprodleně smály.

„Tak to je v háji." 

THE BOY WHO FELL IN LOVE | Mavy fan fictionWhere stories live. Discover now