Kdo opravdu jsi?

Kapitola 12: Nástroj svobody

,,Fuj to bylo o fous." Ulevil si Tony, když Lokiho tělo opět ochablo. Musel se vzbudit proto, že nebyl člověk. Taková dávka léků kterou do něj napral by uspala velrybu alespoň na půl roku. Křečovitě sevřel v prstech injekci, až mu zběleli klouby. Co se ti stalo, že jsi tak zničený?

Znovu jeho tělo přejel pohledem. Vyhublý tak, že by dokázal spočítat všechna jeho žebra, poleptaný od jakési kyseliny, která mu rozežrala maso a zanechala na kůži nevzhledné fialové fleky. Alespoň se mu podařilo zacelit tělo léčivým tmelem, i když teď vypadá jako retardovaná žirafa.

Upřel oči na jeho strhaný obličej a hluboce se zamyslel. Co s těma očima?

Loki měl víčka slepená zaschlou krví a hnisem. Kůže kolem nich byla zarudlá a trochu nateklá. Neodvažoval se na ně sáhnout nebo je nějak dostat od sebe, ale potřeboval něco nebo někoho, kdo by to udělal. Měl silné podezření na zánět a nepřál si, aby umřel, když už ho tak pracně zachránil.

Chytil se za bradu, do prstů ho jemně píchalo krátké strniště. A co s těmi rty? Zauvažoval. Byla sešitá jakýmsi koženým řemínkem, který Lokimu rozrásal ústa do krve. Teda...vypadal tak. Pomalu se dotkl jeho horké tváře a opatrně přes něj přejel palcem. Zdá se být naprosto obyčejný. Ale nebyl, věděl, že nebyl. Měl bych to z něj dostat, jinak mi ještě umře hlady.

Notnou chvíli tam jen tak stál s rukou na jeho tváři a palcem přejížděl po jemném povrchu řemínku. Nakonec se odtáhl, zmateně zamrkal a přešel k drobné skříňce v rohu místnosti. Chvíli se přehraboval v šuplících plnými kovových nástrojů až konečně našel co hledal. Pevně uchopil chladnou rukojeť prsty a vytáhl ho ze změti dalších doktorských udělátek.

Se skalpelem v ruce si dřepl ke kovovému stolu, aby lépe dosáhl na svého pacienta. Váhal než se odvážil přiložit ostří na řemínek. Podvědomě zadržel dech a s nesmírnou opatrnosti do něj řízl.

Nic.

Zamračil se, že by málo tlačil? O trochu zvýšil tlak a znovu přejel čepelí po řemínku.

A znovu nic.

Co to má znamenat? Pomyslel si zmateně, byl si naprosto jistý, že ho před třemi dny brousil. Sjel očima k pásku u kalhot a zvědavě do něj řízl. Ostří projelo kůží jako hrudkou másla.

,,Co to sakra?" Odložil skalpel na kovový stůl a pozorněji zkoumal nyní již zničený pásek. Trochu ho v místě řezu ohnul a hluboká rýha se v kůži široce rozšklebila. Čepel jím skoro projela. Zmateně se podíval na řemínek svazující Lokiho rty. Že bych málo tlačil? Znovu uchopil skalpel a přejel s ním po podivné kůži. Zatlačil tolik, až se řemínek pod tlakem prohnul, ale stále držel.

,,Hmm." Zabručel tony. Došlo mu, že takhle to nepůjde. ,,Tohle je snad z vesmírného krokodýla, že to tak drží." Zavtipkoval si sám pro sebe. Je to vůbec kůže?

Tak tedy, ocel tím neprojde, ani dobře nabroušená ocel. Co jiného měl ale po ruce? Soustruh a kotoučovou pilu ihned vyřadil, to bylo jasné. Možná kdyby použil svou mikro pilu? Nástroj byl dost maličký na to, aby mohl na svých oblecích odřezávat kovové pláty po milimetrech. Ohlédl se na svého pacienta a svraštil obočí. Chce ale riskovat nehodu? Mikro pila projde těmi nejtvrdšími slitinami jako hrudkou másla, co by udělala s masem, kdyby z nepozornosti řízl jinam? Pomalu přecházel po místnosti a v obličeji měl výraz hlubokého zamyšlení.

Možná... Upřel svůj pohled na svou dínu skrz prosklené dveře místnost. Chvíli jen tak nehybně stál a škrábal se na bradě. Mlčky zatlačil do studeného povrchu a vyšel ven. Obrovským prostorem se šířil pach oleje a kovu. Miloval tu vůni, liboval si ve své práci na oblecích.

Pomalým krokem přešel k dlouhému stolu přeplněným nástroji, částmi obleků a jiným harampádím. Chvíli přendaval věci z jedné hromady na druhou, až objevil co hledal.

Adamantium.

Vážně už ho mám jen tak málo? Pomyslel si a zklamaně si povzdech. Tenhle vzácný a extrémně drahý kov nedávno použil jako hlavní složku slitiny pro jeden ze svých obleků. Ležely před ním pokroucené zbytku hrudních plátů, které ořezal, aby mu brnění lépe sedlo. Uchopil chladný kov a potěžkal vo v dlani. Mno malý kousek snad bude stačit.

Po dvou hodinách broušení odřezku kovu k ostré dokonalosti, se prosklené dveře znovu otevřely. Tony přešel s úlomkem v ruce k umyvadlu a znovu si umyl ruce. Než si je vydrhl do sucha co nejlépe umyl i naostřený úlomek. Teď když už je Loki mimo velké nebezpečí, nerad by mu do těla zanesl infekci. Jeho dílna je plná průmyslového sajrajtu.

Vydrhl si ruce do sucha ručníkem a napjatě přešel ke svému pacientovi. Černovlasý bůh pomalu, mělce oddychoval. Stark na drobné obrazovce přístroje měřící životní funkce zkontroloval tep. Padesát pět úderů za minutu. Měl pocit, že by mělo srdce tlouct maličko rychleji. Nervózně se zachvěl, teď se mu nesmí třást ruce.

Až zbytečně pomalu přiložil nabroušený úlomek adamantia k podivnému řemínku. Kousl se do rtu když zatajil dech a krátkým pohybem provedl opatrný řez.

Projelo jím překvapení a radost z úspěchu, když ostří projelo první čtvrtinou řemínku a utvořilo tak rozšklebený řez. Sám pro sebe se usmál. Řízl ještě třikrát, než úzká překážka povolila a rozdělila se na dvě části. Znovu se usmál, odložil kus kovu na nedaleký stůl a vzal z něj bílý kapesník.

Mezi palec a ukazovák uchopil vedlejší šev na rtech a velice pomalu za něj zatahal. Pocítil nával nevolnosti, když ucítil, jak řemínek projíždí Lokiho masem. Vytáhl tak malou část z jeho úst, jako by vytahoval tkaničku z boty. Z ranky po řemínku začala vytékat úzká stružka krve. Tony na poraněné místo přitiskl kapesník. Okamžitě se zbarvil do ruda. Stark takto pokračoval, dokud Lokiho ústa zcela neosvobodil z hrozivého sevření podivné kůže.

Když ranky přestaly tolik krvácet, odhodil již krví nasáklý kus látky do koše a jemně potřel ústa černovlasého boha tampónem namočeným v lihu. Jedinou připomínkou Lokiho ulčení byly jen drobné červené ranky těsně nad jeho rty. Přestože byl tak zubožený, zdál se neuvěřitelně krásný.

Stark na něm utkvěl pohledem déle než by si přál. I když měl pohublý obličej poskvrněn hadím jedem, jeho rysy se za pomoci léků vyhladily. Vypadal, jakoby jen spal.

Tony si nervózně odkašlal, když si uvědomil, že na něj zírá jako školačka na plakát Justina Biebera. Povzdechl si.

,,Pane? Matt Horning již přijel, nese vám objednané léky." Stark s sebou prudce trhl a hrubě zaklel.

,,Doprdele Jarvisi chceš, aby mě z tebe trefilo?" Rozkřikl se na umělou inteligenci a promnul si oči. Úplně ve svém soustředění zapomněl, že vlastně není sám.

,,Omlouvám se pane." Ozval se znovu strojový hlas. ,,Mám ho pustit do domu."

,,Ne." Odpověděl Stark okamžitě. Přešel k umyvadlu a drhl si zakrvácené ruce. Doposud nepřišel na to, jak dostat z podlahy zbytky krve.

Osušil si ruce do vlhkého ručníky a vyšel ven převzít si důležitý balíček.

Ježiš má vůbec slovo "řemínek" nějaký synonymum? :D