Chci tě, Chceš mě.

Paintball

Kate
Dnes je pondělí. Právě teď celá třída čeká před školou na autobus, který by nás měl odvést na slíbený paintball.
Přes víkend se nic moc nestalo. Tedy nic podstatného.
Přijela má ségra a společně jsme jely k babičce.
Každopádně se vrátíme k dnešku. Od soboty jsme se s Adamem neviděli. A upřímně? Jsem za to ráda. Alespoň jsem si mohla utřídit myšlenky.
Mohla ale neudělala jsem to. Protože čím víc jsem nad Adamem přemýšlela, tím jsem byla zmatenější, a tak jsem se rozhodla nechat to být.
Rozhlédnu se po pomalu se tvořících skupinkách. V každé třídě se nějaké tvoří.
V jedný je Nikol a její 'kámošky' a společně se spolu nejspíš předhání, kdo má lepší nehty. Protočím nad tím očima.
Druhá skupinka jsme mi. Já, Wendy, Sarah a Anett.
Další jsou kluci a pak vlastně zbytek třídy, který se ještě rozděluje tak po třech.
Zamračím se.
Nikde nevidím Adama, Toma a Dava.
Někdo mě chytí kolem pasu. "Aaa" vykřiknu a otočím se. Jakej debil? Před sebou uvidím smějícího se Toma.
"Co. Si. Myslíš. Takhle. Mě. Děsit. Jsi normální?" Vyjeknu na něj a s každým slovem ho bouchnu.
Dá ruce do obranného gesta.
"Tak promiň promiň jenže ty si z nich byla jediná, kdo nedával pozor" řekne Tom se smíchem.
Kouknu se na holky. Aneta se mi potichu směje. Sára se smích snaží zakrýt a Vendy se smíchem malém valí na zemi.
"Kdyby ses viděla" řekne mezi smíchem načež se všichni začnou smát na novo.
"No jo jen smějte se tomu, že jsem málem dostala infarkt" zamumlám ale nedokážu skrýt úsměv.
Když se přestanou smát zeptám se: "Kdy máme vyjet?"
"Myslím, že za pět minut" odpoví Tom.
"Aha a to tady ještě není Mark. Lisa a Adam" řeknu. Je to pravda. Už jsem si zjistila, kdo chybí.
Někdo mě zase chytne kolem pasu a otočí mě. Zase vykřiknu leknutím. Už po druhým za asi deset minut. Tentokrát za můj úlek může šklebící se Adam. Za sebou uslyším smích holek a Toma.
Jasně všichni se smějte mému neštěstí.
"Tady jsem někomu chyběl " řekne se svým typickým úšklebkem.
"No jasně strašně moc"řeknu ironicky a vymaním se z jeho sevření. Otočím se k holkám.
"Počkat počkat" začne Tom a podívá se na mě pohledem napůl naštvaným a napůl zmateným a ublíženým.
"Mě začneš mlatit, když tě polekám a on z toho vyjde bez zranění?"  Zeptá se mě.
Protočím očima.
"Asi nejsi tak okouzlující" řekne Adam, který se culí od ucha k uchu.
Ušklíbnu se. "Toho zastřelím" pokrčím rameny.
Adam se zasměje. "Ale prosim tě kotě. Ty budeš ráda když si s tím neublížíš" řekne.
"Uvidíme" odpovím, otočím se a jdu do autobusu, protože nás už učitel svolává.
Slyším holky, že jdou za mnou. Když nastoupíme do busu je volno už jen vzadu u kluků nebo ve prostřed u Nikol. No jedno lepší než druhý.
S holkama se na sebe kouknem a beze slov se domluvíme, že jdem dozadu.
Sedneme si před pětku, protože na pětce už sedí Dave s Paulem a Maurem. Naši spolužáci.
"Sedím u okna" vyhrkne Sarah a já si povzdechnu.
"Ok ale na cestu zpátky se vyměníme." Řeknu ji a Sarah s úsměvem přikývne a sedne si k okýnku.
Sednu si na sedadlo blíž k uličce a podívám se dopředu. S hrůzou zjistím, že si to sem štráduje Tom s Adamem. Štráduje. Hrozný slovo.
Otočím se dozadu. No jasně sedí tam Dave jistě že tam budou i tihle dva.
"Drželi jsme vám tady místo" řekne a úsměvem Dave. Kouknu se na něj.
"Proč?" Zeptám se ho.
"Protože jsme to chtěli" ozve se za mnou Tom a pak si společně s Adamem jde sednout.
"No skvělý" zamumlám a opřu se o sekačku.
"Nemusíš svou radost z naší přítomnosti dávat tak najevo" ušklíbne se ironicky Dave. Není to ten arogantní úšklebek, jaký je u Adama. Byl...takový upřímný. Usměju se na něj.
"Jo já vím měla bych svou radost krotit" řeknu taky ironicky. "No to bys teda měla" zašklebí se na mě.
Zasmějeme se a placneme si. Jo to je tak když potkám někoho stejně ironickeho jako jsem já.
Všimnu si Adamova zamračeného výrazu. Ignoruju ho a znova se opřu o sedačku.
"Co to mělo být?" Slyším za sebou potichu říct Adama.
Pousměju se.
"Co jako?" Uslyším ještě Dava, ale dál už nevím, co mu odpovídá, protože ještě víc ztiší hlas.
Sakra.
Celou cestu jsme si s holkama povídaly o kravinách.
Konečně jsme dojeli.
"Takže teď všichni s poklidem vyjdete ven a seřadíte se do řady a počkáte na další pokyny." Řekla učitelka a vystoupila z busu.
Do řady?
No nic. Vyjdeme s holkama ven a postavíme se vedle sebe do řady.
"Takže" začne znova učitelka "prvně se zeptám, kdo z vás už to hrál?"
Přihlásí se tři lidi. Dave, Camille a Adam. Zamračím se. Jestliže už to hrál tak jsem v nevýhodě.
"Výborně. Potřebuji z vás dva kapitany."
"Já kapitán být nechci paní profesorko" ozve se Camille. Proč nechce být kapitán?
"Skvěle tím pádem to máme vyřešený. Adame, Davide pojďte sem." Řekne jim a oba dva vystoupí  z řady.
"Teď vás rozdělíme" oznámí učka. A společně s profesorem jdou každý z jedné strany řady a říkají čísla.
Super.
Bohužel už se z holkama nestíháme nijak prohodit,  takže já jsem dvojka s Anett, a Wendy se Sarah jsou spolu.
"Takže jedničky jdou k Daveovi a dvojky k Adamovi" řekne profesor.
No výborně. Loudavým krokem se vydám směrem k Adamovi.
Kouknu se na něj. Na tváři má pobavený úsměv.
"Nesměj se tak. Stejně tě zastřelím" zamručím na něj s úmyslem odstranit mu s obličeje tenhle výraz.
"Neboj Kate potom bude další kolo holky proti klukům" ozve se učitelka. Nejspíš mě slyšela.
"Takže rozebere si věci a můžeme začít hrát"
Všichni se rozjedou pro výbavu a když už jsou všichni hotový Adam náš tým zavolá k sobě.
"Takže rozdělíme se do čtveřic a každá čtveřice půjde na jinou stranu. V té čtveřici si udělejte dvojce. Jedna dvojce půjde vepředu, aby kdyby někoho střelili tak aby jim to druhá dvojce mohla vrátit." Začal vydávat pokyny Adam.
Kouknu se na Anettu a s úsměvem na ni mrknu.
Vím, že myslí na to samé. Budeme dvojce s Rose a Isabell .
To byly ještě celkem normální holky v naší skupině.
Všimla jsem si, že Rose s Isabell na nás taky koukají a že většina lidí už čtveřice má.
"Isabell, Rose běžte ke klukům budete mít pětici." Zruší naše plány Adam.
"Anett, Kate vy budete s náma"
No skvělé. Kouknu se s kým to máme kromě Adama být, s Paulem. Ten je docela v poho,což se ovšem nedá říct o tom, kdo velí.
Dneska mám nějakou divnou náladu. Nechci se s ním hádat. Zvláštní. Takže si jenom povzdechnu a s Anett jdu za ním.
"Takže vyhrává ten tým, kterému na konci zbyde více lidí. Teď máte pět minut na to aby jste se někam schovali než začne hra" ozve se znovu profesor.
"Takže všem je všechno jasný? V tom případě začínáme"
Na tento povel se celý náš tým rozeběhne za Adamem.

Pokračování příště...
Další kapitola. Omlouvám se, že tak po dlouhé době.
Snad se vám bude líbit 😉