Change Is Life [Marcus&Martinus CZ] ✔

6💕

Otevřela jsem oči. Trochu jsem zpanikařila, když jsem si uvědomila, kde jsem to večer usnula. Prohlédla jsem se. No, naštěstí jsem byla oblečená, tak se snad o nic nepokusil.

Vykoukla jsem z pokoje a po menší chvilce jsem se odhodlala sejít schody. Vůbec to tu neznám a tak jsem šla tak, kam mě napadlo. Zastavila jsem se u prosklených dveří. Za nimi byla posilovna. Marcus zrovna seděl na židli a levou rukou zvedal činku, při čemž se mu pokaždé zatly svaly na pažích. Byl sevlečený na půl těla a nemůžu říct, že by se mi pohled na jeho vypracovanou hruď nelíbil. Naopak. Nemohla jsem z něho spustit oči.

Pak si mě všiml a zvedl hlavu. Srdce mi poskočilo, když se mi zadíval do očí. Odložil činku a oblékl si tričko, které až doteď bylo přehozeno přes židli. Vstal a zamířil za mnou. Opět mě přepadl pocit strachu. Svýma očima se vpíjel do těch mých a z jeho neutrálního výrazu mi naskakovala husí kůže. Trochu jsem odstoupila, ale za mnou byla stěna, do které jsem narazila zády. Pak už jsem se neodvážila ani pohnout.

Došel až ke mně a prohlédl si mě. ,,Už je ti líp?"

Docela mě tou otázkou zaskočil. Nečekala bych, že se zeptá zrovna na tohle. Mlčky jsem přikývla.

,,Tak to už bys mohla jít, ne?" Opět se mu do hlasu vrátila ostrost. Znovu jsem mlčky přikývla. Mám z něj strach a nechtěla bych, aby mi znova ublížil. Rychle jsem se vydala do haly a obula si svoje boty. Natáhla jsem se po mikině na věšáku a chytila se kliky.

,,Počkej," zašeptal za mnou. Netušila jsem, že tam stojí. Pomalu jsem se otočila a zadívala se mu do očí. Opět vypadal spíš jako nevinný chlapec, než tak, jak jsem ho poznala. Jako zlitého úchyláka.

,,Ano?" Pokusila jsem se promluvit. Značně znervózněl, asi doufal, že ho neuslyším.

,,No," upřel pohled do země, ,,j-já jsem u-udělal na snídani p-palačinky, tak kdybys chtěla..."

Vyvalila jsem oči jak výr. On mě zve na snídani? No, možná je to jen nějaký jeho pokus, jak mě dostat do postele. Pořád mám z něj strach. Radši bych odešla. Ale můj žaludek byl zásadně proti.

Sehla jsem se a boty si opět vyzula. Pomalým krokem jsem přešla k němu. Zvedl hlavu a vyjeveně se na mě zadíval. Střetla jsem se s ním pohledem. Naskočila mi husí kůže. Tak zblízka jsem jeho oči ještě neviděla. Jde mi z nich mráz po zádech, jsou tak tmavé. Ale na druhou stranu je na nich něco, co obdivuji a co mě nutí se do nich stále dívat.

,,Pojď," vyzval mě a otočil se směrem k jídelně. Nechápu, že má tak velký dům, když tu stejně žije sám.

Dovedl mě ke stolu, kde už byly připravené talíře se snídaní. Posadila jsem se a on naproti mě.

,,Dobrou chuť," utrousil a dal se do jídla. Chvíli jsem váhala, ale pak si přece jen dala kousek palačinky na jazyk. Bože, tak dobré nedělá ani moje máma. Netušila jsem, že umí vařit. A ještě tak dobře. Vlastně o něm nevím hodně věcí.

,,Jsou výborné," povzdechla jsem si a podívala se na něj. Nevěřícně se na mě podíval a pak se dokonce i usmál. Tohle mu sluší víc, než ten běžný zabijácký výraz. Vlastně je přímo nádherný, když se tak mile usmívá.

,,Kdyby ses chtěla osprchovat," odvážil se po chvíli omluvit, ,,koupelna je nahoře, první dveře vlevo. Nemusíš se bát, klíč je v zámku a jinak než dveřmi se tam dostat nedá."

Jako čte mi myšlenky nebo co? Jak ví, že bych se nešla osprchovat, protože bych se bála, že bude očumovat?

,,Ehhh, díky," hlesla jsem.

Vstal, odnesl talíř do dřezu a pak někam odešel. Chvilku jsem jen tak seděla. Nakonec jsem se přeci jen zvedla a přešla ke kuchyňské lince. No, ten neumýval nádobí pěkně dlouho. Vzala jsem si houbku a všechno mu to umyla. A že toho nebylo málo.

Po Marcusovi nebylo ani stopy, tak jsem se sebrala a fakt se šla osprchovat. Klíč v zámku opravdu byl, tak jsem ho pro jistotu použila. Vlasy jsem si stáhla do drdolu a jen se trochu opláchla.

Když jsem vylezla ze sprchy, snažila jsem se najít ručník, co se mi po nějaké té chvilce přeci jen podařilo. Pak mi zrak padl na koš se špinavým prádlem. No bože. Slyšel on někdy o pračce? Asi jsem se nudila nebo já nevím, ale všechno jsem mu to hodila do pračky a zapla ji.

Pak jsem se vydala po schodech dolů do obýváku. Zajímalo by mě, kam zmizel. Rozhlédla jsem se kolem. Zrak mi padl na fotky na komodě. Na jedné byla hnědovlasá dívenka s naprosto stejnýma očima, jako má Marcus. Na další fotce byl samotný Marcus, ale vypadal trochu jinak. Vedle ní stála ještě jedna. Tam byli všichni tři. Počkat, tři? Marcus, jeho skoro stejná kopie a ta holčička.

Vzala jsem si fotku do ruky a pozorně jsem si ji prohlížela. Na té druhé fotce teda není Marcus, ale jeho dvojče.

,,Martinus a Emma," ozval se mi u ucha hlas, až jsem leknutím vyskočila. Ustoupila jsem stranou. Zase jsem byla plná pocitu strachu, když byl tak blízko. To zápěstí má pořád hrozné barvy.

,,Promiň, nechtěl jsem tě vylekat," všiml si mé reakce. Pak pohled obrátil na fotku svého bratra a přejel po ní prstem. ,,Ach, hrozně mi chybí."

Chvíli jsem se na něj jen tak dívala a nakonec se odhodlala promluvit. ,,Co se stalo?"

Podíval se na mě a do tváře se mu zase vrátil ten nenávistný pohled. ,,Do toho ti nic není."

Přikývla jsem a odložila fotku zpátky na komodu. Ale v tu chvíli mě Marcus chytil za ruku a přitáhl si mě blíž. Už jsem se bála nejhoršího, ale on mi jen vyhrnul rukáv a prohlédl si mé zápěstí, při čemž se mu v očích mihlo zděšení.

,,To jsem ti udělal já?" Zadíval se mi do očí. Nepatrně jsem přikývla a čekala, že mě uhodí nebo tak něco. On mě ale jen pustil a s upřímným výrazem se mi omluvil.

,,Promiň, já... Měl jsem toho hodně vypito a to se pak nedokážu ovládat a..." Zarazil se. ,,Chtěl jsem tě znásilnit, že jo?"

Tou omluvou mě docela vyvedl z míry. Mu je to opravdu líto. Nikdy bych nečekala něco takového od člověka, jako je on.

Doslova se vpíjel do mých očí a čekal na odpověď. Tak buď si se mnou jenom hraje nebo si fakt nepamatuje, co se v tom parku stalo. No, je pravda, že byl totálně slitej, tak bych se ani nedivila. Nevím, co bych mu na to měla říct. Radši jsem uhla pohledem.

,,Já to věděl," povzdechl si a protřel si dlaněmi tvář. ,,Bože, jsem netvor."

,,Ne, to ne," docela jsem se divila, když jsem uslyšela svůj hlas říct zrovna tuhle větu. ,,Jen, jen bys mohl přestat s tím alkoholem a kouřením, ničí tě to."

Teď jsem si uvědomila, jakou jsem udělala chybu. Řekla jsem mu, co má dělat. A přesně tohle on nenávidí. Čekala jsem, že mě zkope, zbije, cokoliv, jen ne jeho následující reakci.

,,Mohl bych to zkusit," potřásl hlavou. Chvíli jsme si jen tak hleděli do očí. Jak jsem si mohla nevšimnout toho dokonalého odstínu, které v sobě jeho panenky skrývají? Jsou pěkné.

,,Už asi půjdu," pohlédla jsem na hodiny visící na stěně.

Potřásl hlavou a nechal mě projít do předsíně. Už podruhé za dnešek jsem si oblékla boty a měla v plánu z tohoto domu odejít.

,,Děkuji," ozval se za mnou ještě a já se na něj nechápavě podívala. ,,Za to umyté nádobí a prádlo."

Věnoval mi upřímný úsměv. Tak moc mu to sluší. Tohle by měl praktikovat a ne se neustále na někoho mračit.

,,Můžu ti klidně poklidit i zbytek domu, kdybys měl zájem," pokrčila jsem rameny. Začínám v něm vidět někoho úplně jiného.

,,To nezní špatně," znova se usmál. ,,Můžeš přijít, kdy budeš chtít. A pokud nebudu doma, záložní klíč je v květináči vedle vchodových dveří."

Usmála jsem se. Něco se se mnou děje. Co, to ještě musím zjistit.