Láska klíčí v pekle [TVD/TO CZ FF]

16.

Zlo se blíží pomalu. Ukrývá se, pokouší nás. Ale když si myslíme, že máme před ním navrch, začne ukazovat svou pravou tvář a my jsme proti němu bezmocní a slabí.

„Broučku, honem. Nebo to nestihneme." Už potřetí v tomhle týdnu jsem zaspala. Běhala jsem po bytě, jak blázen a snažila jsem se popohnat i Agnes, které to očividně bylo jedno. Motala se mi pod nohy a zrovna v tuhle chvíli se mi snažila pořádně zamíchat s nervy. „Maminko, můžu si vzít s sebou do školky Elsu?" Strkala mi před obličej svou oblíbenou panenku a já měla chuť vybouchnout. Ale držela jsem se. Přece jen, za mou neklidnou náladu moje dcera opravdu nemohla. Opravdu jemně jsem vytrhla Agnes panenku z ruky a nacpala jí do růžového batůžku ve tvaru květinky. „Takže můžeme jít?" Oznámila jsem nakonec poraženecky, a když Agnes přikývla, konečně jsme se vydaly na cestu do mateřské školy. V tom spěchu jsem se ani nestihla podívat do zrcadla, takže jsem doufala, že nevypadám, jak bych strávila noc v příkopu u cesty. Taky mi došlo, že jsem na stole nechala nedopitou kávu. Proto jsem nejspíš byla podrážděná a nervózní. Nebo to bylo něčím jiným? Měla jsem strach z toho neznámého nebezpečí, které mě mělo ohrožovat. I přesto, že jsem ovládala mnohdy větší sílu, než obyčejné čarodějky, neuklidňovalo mě to. Pořád mi hlavou probíhaly myšlenky a snažila jsem přijít na to, pro koho jsem tady tak velkou překážkou. Musela jsem zjistit pravdu. Už jen kvůli tomu, že nejde jen o mě, ale i o mou dceru. Neodpustila bych si, kdyby se kvůli mé nepozornosti stalo něco Agnes. Koutkem oka jsem na ní koukla a pousmála jsem se. Šla poslušně vedle mě a držela se mé ruky. Sem tam něco řekla nebo na něco ukázala. Byla tak roztomilá a hlavně nevinná. Zastavila jsem kousek od školky a sehnula jsem se k ní. „Zlato, dneska odpoledne budeš se strejdou Finnem, ano? Maminka potřebuje něco zařídit." Vysvětlila jsem jí a pohladila volnou rukou po vláskách. Moje malá holčička chápavě přikývla. „Dobře maminko. A budu hodná, slibuji." Dodala Agnes rozumně a pak mi dala pusu. Víc jsem si jí k sobě přitiskla, jako by tohle mělo být naše poslední setkání. „Moc tě miluji, holčičko moje." Šeptala jsem jí, ale po chvíli jsem jí přece jen propustila z držení a nechala jí konečně odejít do školky. Přece jen nechci, aby pojala nějaké podezření.

Pohled Finna

Trvalo to nejspíše už několik dní, co bylo něco v nepořádku. Něco zlého, co se snažilo ničit vše, co mu přijde do cesty. Poznal jsem to na ní. Přes tu její nebojácnou povahu, jsem viděl její vystrašený obličej, který pomyslně křičel o pomoc. Ničilo mě to. Nemohl jsem to přece nechat jen tak. Musel jsem mou milovanou Claudii ochránit, ať už by mě to stálo cokoliv.

Dnes se, po všech pro a proti, Claudie rozhodla pro něco, s čím jsem zásadně nesouhlasil. Uklidňovalo mě akorát to, že na to zjišťování důkazů nebyla sama. Díky vychytralosti mé sestry Freyi jsem nemusel tak moc přemýšlet nad tím, zda se Claudie nežene do jámy lvové. Nad čím jsem si ale v tuto chvíli tak trochu lámal hlavu, byla starost o Agnes. Tuhle novou roli jsem teprve poznával, a proto byly na místě tyhle malé obavy.

Přesně ve 3 hodiny odpoledne jsem stál před budovou mateřské školy. Ve snaze zapadnout mezi záplavu cizích rodičů, jsem napjatě očekával příchod Agnes. Zvědavé pohledy a nenápadná slova mířící na mou osobu jsem ignoroval. Netrvalo to vlastně moc dlouho a pak se konečně objevila. Zrzavé vlásky jí tančily okolo obličeje. „Strejdo!" S nadšeným úsměvem mi vběhla do náruče. Opatrně jsem jí objal a vydali jsme se společně zpátky k domovu.

„A kdy se vrátí maminka?" Tázala se mě během zdlouhavé cesty. Poslušně se mě držela za ruku a já se snažil jí nepustit. Nikdy bych netušil, jak jsou děti neklidné. Hned několikrát jsme se museli zastavovat, protože malou Agnes něco neuvěřitelného zaujalo. Taky měla takové hodně podivné otázky, na které jsem občas musel několik minut přemýšlet, než jsem našel tu správnou odpověď. „Neboj, maminka se vrátí brzy, žabko." Odpověděl jsem vlastně popravdě. Claudie mi neřekla přesný čas svého návratu. Ale doufal jsem, že to opravdu bude brzy. „Půjdeme na hřiště? " Ozvalo se vedle mě to malé zrzavé stvoření, když jsme míjeli menší dětské hřiště. Podíval jsem se na oblohu, která vypadala klidně, ale tohle místo tady bylo opuštěně. V tuhle roční dobu tu nejspíš moc dětí nebývalo. „Není moc zima?" Snažil jsem se reagovat správně, ale nejspíš to nemělo ten správný rodičovský efekt. „Jen se zhoupnu a půjdeme. Prosíííím." Nedokázal jsem její prosby zamítnout. Jako otec bych nejspíše selhal. Nakonec jsem tedy svolil aspoň na pár minut.

Agnes jsem pomohl vysadit na houpačku a pak jí obezřetně z bezpečné vzdálenosti pozoroval. Nejspíš jsem jí měl mít na očích pořád, protože to, co se pak stalo, byl jako začátek nějaké noční můry. Bylo to jen pár vteřin, kdy jsem se soustředil na příchozí zprávu od Claudie. „Neee, dost! Já už nechci!" Ozývalo se vystrašeně od houpaček. Na nic jsem nečekal, takže jsem byl během vteřiny u Agnes a držel jí v náručí. Vzlykala. „No tak, už je dobře, žabko." Snažil jsem se jí uklidnit a taky pomalu zjistit, co se vlastně stalo. Odtáhla se ode mě a ještě s nešťastným výrazem na mě koukala. „Nešlo to zastavit." Nejdřív jsem nechápal, co tím myslí. Ale došlo mi, že myslí houpačku. Trochu se mi přece jen ulevilo. Tohle byla možná opravdu náhoda. Taková, které se stávají denně. Ale dalším tvrzením mě Agnes opět dost znepokojila. „A tam stála paní a dívala se na mě." Ukázala mi několik metrů od nás. Samozřejmě jsem nikoho nezahlédl, ale nelíbilo se mi to. „Půjdeme domů, ano?" Vzal jsem jí do náruče a rychle jsme z toho místa zmizeli.

Tohle nemohlo být přece jen tak. Nejprve to útočilo na Claudii a teď si vybralo pouze Agnes. Někdo si tu dost nehezky zahrává bez ohledu na následky. Nerozuměl jsem tomu. Věděl jsem ale jediné, že to nenechám jen tak. Nikdo nebude ohrožovat mou rodinu. Nikdo.

Celé odpoledne jsem byla s Freyou. Společně jsme se snažily začlenit mezi místní čarodějky a zjistit něco o tom podivném nebezpečí. Ale moc jsme neuspěly. Freya patřila k Původním a já byla nezvaný host. A tak jsme se s nepořízenou pomalu vracely zpátky. Když v tom na sebe upozornila mladá holka, která se do téhle doby nějak nevyjadřovala. „Možná bych vám mohla pomoc." Stála proti nám se sebejistým výrazem. Něco mi na ní vadilo. Ale spíš jsem to přisuzovala k jejímu pubertálnímu věku. „Odkdy pomáháš Mikaelsonovým, Davino?" Až po chvíli mi došlo, že Freya tu holku nejspíš znala. Holčina pokrčila rameny a pousmála se. „Ona přece není Mikaelsonová." Ukázala na mě a pak se s tím svým sebejistým a hlavně pro mě dost netečným výrazem otočila a odkráčela někam neznámo kam. Podívala jsem se na Freyu, která se tvářila asi podobně, jako já. „Můžeme jí věřit?" A poprvé, za tu dobu co jsem tady, jsem viděla, že jindy rozhodná Freya neví co říct. „Asi nám v tuhle chvíli nic jiného nezbyde." Dodala a obě jsme se pomalu vydaly k domovu.

       ___________________________ 

Ahoooj! :P   

Hlásím, že se mě opět chytla múza a píšu a píšu a píšu. :P Tak jsem se rozhodla, že vám udělám radost a "pošlu" vám další kapitolu. :) 

Dnešní díl je hodně z pohledu Finna, který se chytá v nové "otovské" roli. :P :) Jak se vám líbí s malou Agnes? :) Taky jsem trochu víc rozvedla to neznámé zlo, které se snaží útočit na Claudii a tentokrát i na Agnes. Máte nějaký tip, kdo by zrovna tyhle dvě v rodině Mikaelsonů nechtěl? :) A co "nová" postava, kterou jsem nakonec rozhodla do příběhu zapojit - Davina? :) Své postřehy pište do komentářů. :) Sama jsem zvědavá na vaše názory. :P 

 Vaše Vee♥