Blood, Sweat & Tears

1. Co jsi dokázal ty? - Yoongi

Yoongi

„Will I still feel your touch

Will I still be your love
I wanna go beyond

I wanna go to f.."

„Yoongi vnímáš?" Drknul do mě Hoseok a sundal mi jedno sluchátko.
„Co co? Jo.." odpověděl jsem mu otráveným tonem, i když nevím o čem mluvil. Chystal jsem si nasadit sluchátko zpět, abych si mohl doposlechnout písničku, ale to by nesměl mou ruku zastavit tou svou.
„Přestaň ignorovat dění kolem sebe a začni konečně něco dělat. Písničky můžeš poslouchat kdykoliv jindy a vzhledem k tvým známkám by ses na to učení mohl kouknout." Pošeptal, aby ho neslyšel učitel, který je na nějaké to žvanění alergický. Popravdě? Vím, že něco mluvil, ale nevnímal jsem o čem. Mezitím co měl svou přednášku, můj pohled směřoval před sebe a jediné co jsem vnímal, byla hudba v druhém sluchátku.
„Zase nevnímáš co? Už bych se na to mohl vys.." Co? Zase otravuješ Hobi?
„To bys mohl" přeruším to jeho řečnění a s úsměvem se na něj podívám. Podle jeho výrazu ho můj klidný úsměv naštval víc než moje ignorantství. Každou chvíli vypadal na to, že by měl prasknout vzteky, ale očividně tu nechtěl křičet přes celou třídu a bez jediného slova se věnoval učení, za což já se zase vrátil k poslouchání písniček.

Školní zvonek oznamoval konec poslední hodiny, a tak jsem si sbalil všechny věci do tašky, kterou jsem hodil přes rameno a vyšel ze třídy. Nikam jsem nepospíchal, protože jsem věděl, že mě zase bude otravovat Hobi. Šel jsem pomalu a už jsem se blížil k východu, ale on nikde. Otočil jsem se a hledal ho pohledem, když jsem ho zahlédl, viděl jsem, jak se baví s kluky z jiných tříd, které jsem tu ještě neviděl „Hm.. je to jeho věc" pomyslel jsem si a vydal se domů.

Byla už tma. Ve škole končívám pozdě a bylo období zimy, takže se stmívalo velmi brzo. Navíc bydlím na druhé straně Seoulu a chodím pěšky. Proč? V hromadné dopravě se mi dělá špatně, když se mačkám mezi lidmi. Ráno do školy mě veze otec, ale když mi končí škola, tak je v práci a mně nezbývá nic jiného než jít pěšky. No jo, ještě taxi, ale já nejsem milionář, abych za něj platil každý den. Popravdě mám tyhle procházky rád, protože mě nikdo neruší a můžu v klidu poslouchat hudbu... „Jasně!" vykřiknu, až se po mě začnou kolemjdoucí otáčet. Zrovna teď se mi musí vybít mobil, že?. Tohle se mi nestává často, ale když už, tak domů pospíchám více jak kdy jindy a dnešek nebyl výjimkou. Všude jdou slyšet projíždějící auta, autobusy, kecy ostatních lidí, řev ožralců a feťáků. Nesnáším to, nesnáším lidi. Však, ale i já jsem člověk. Nenávidím sebe, protože jím jsem, i když někde hluboko v sobě vím, že nejsem jako ostatní. Nemám potřebu se pořád opíjet do němoty, píchat si různé chemické sr.. ptákoviny. Pomlouvat ostatní za zády. Když už něco proti někomu mám, tak to řeknu na rovinu ne? Ten člověk mi aspoň jeho chování může vysvětlit, nebo se změnit. Ale na co mi bude pomluva? Lži.. to také nesnáším. Všichni říkají, že lžou, aby tomu druhému neublížili, jenže každý si zaslouží znát pravdu. Ať už bolí nebo ne. Tohle všechno je důvod proč se na škole s nikým nebavím. Teda kromě Hoseoka.  Je to celkem upřímný člověk, na nic si nehraje, a i když ho občas štvu, tak stojí zamnou. Jenže co je pro něj důležitější než já? Učení. Škola je pro něj velmi důležitá a chce se dostat co nejdál, aby jednou mohl své znalosti a nápady šířit dál a jednou mohl změnit svět. Hloupý Hobi, Hloupý. Svět je už tak zkažený a zničený, že mu nepomůžeš. Nikdy svět nezměníš k lepšímu.

„A co jsi ty Yoongi? Co ty chceš dokázat?" zeptá se hlas v mé hlavě. Popravdě ani já sám nevím. Hobi aspoň chce, abych se učil, ale na co mi to bude? Já nevím, co chci být a co chci dokázat. „Jsi zbytečný Yoongi" zase ten hlas.

| Povídka prochází updatem a každý den by měla vycházet nová část. |