Jak přečkat tělocvik a nezemřít

16. Střídačka

Jistě jste si všimli, že často mluvím o střídačce. Je to taková spása, když hrajete na tělocviku nějakou hru. Ten pocit, když si můžete sednout a jen sledovat dění na hřišti.  Všichni určitě víte o čem mluvím. Je to krásný pocit ale jen dočasný.  Vše jednou skončí, dokonce i střídačka. (Někdy se mi zdává o nekonečném libém sezení na lavičce. Klid a mír z toho čiší. Realita je ovšem jiná.) Asi tak po 10 minutách na vás zařvou: "Do hřiště! A nic neposer!" A vy už víte že jdete jako ovce na porážku.  Asi si říkáte: "S tím se člověk prostě musí smířit." nebo "Co nám tím chceš říct?" nebo " Mám hlad, dal/a bych si rohlík ." a neříkejte mi, že si někdo z vás něco z toho neřekl. To bych vám totiž nevěřil ale zpátky k tématu. Udělat střídačku věčnou, lze.  Chce to ale notnou dávku odvahy a chladnou krev. A až vražedné odhodlání. Nic vám nesmí stát v cestě za svobodou. Musíte dosáhnout svého i přes ztráty na životech. (Ale neberte to doslova. Nechci mít oplejtačky s tím, že vás nabádám k zabíjení.)  Rozhodl jsem se vám předat pár rad jak přežít střídačku.

Většinou když vám dávám rady, jak se vyhnout sportu nehraje tam moc velkou roli prostředí. Zde ovšem bude hrát roli i to, z jakého materiálu je místo, na kterém sedíte. Ano přesně tak. Protože když sedíte na dřevěné lavičce tak vám hrozí větší nebezpečí třísky v zadku.  Jenže po plastu můžete zcela uklouznout a kdoví co by následovalo. (A možná je i lepší to nevědět.)Každopádně to nebude vůbec tak, snadné jako předešlé úniky z tělocviku kdy jste normálně cvičili. (Musíte to brát prostě jako nadstandart.) Začneme takovými lehčímy způsoby.

Je docela štěstí když jste ještě s někým na střídačce. Sice to není neojedinělé ale štěstí to určitým způsobem je. Pokud bereme štěstí jako náhodu. (Nebo ne? Počkat... dle určité časové linie musíme započítat pravděpodobnost toho že na kostce padne 6.... potom odpor lidí vůči slimákům....) Jo, tak to není není náhoda. Ale každopádně se to hodí. Může totiž jít do hřiště místo vás. Pak máte na nějaký čas zase klid. Sice to není dokonalé ale užitečné to bezesporu je. Může se vám protáhnout střídačka až do konce hodiny. (Ale sychr to není.) Absolutně bez problému je, když sedíte na střídačce s nějakým sportovním maniakem. Sice si moc nepokecáte ale zase nemáte potíže s tím, že by do hřiště nechtěl. Tato komplikace nastává tehdy, kdy vedle vás sedí někdo, kdo taky nechce sportovat. Tehdy musíte zatnout zuby a vydržet do samého konce. Vyzvěte ho na souboj, hrajte s ním v kostky o to, kdo nepůjde hrát. Rozhodně musíte zvítězit, neboť jen tak nebudete muset zvednout své tělo a snížit se na takovou úrověň, abyste dělali sport.

Výmluvy jsou dobrá věc. Často nefungují ale když ano, tak to stojí za to. Někdy prostě musíte zariskovat. A řící Jemu: "Já se ale zvednout nemůžu, sedl jsem si nažvejkačku. Nejde mi odlepit se." Musíte se odhodlat a být drzí: "Ani zmizení gravitace mě nedonutí se zvednout." Musíte být podbíziví: "Vykašlete se na to, pojďte mám tady trochu rumu. Zahrajeme v kostky. Pokecáme o životě." (V tomto případě by se mohlo stát, že by Mu vadil ten rum. Ale nalákat ho můžete prakticky na cokoliv. Stačí vědět čemu prostě neodolá.") A nebo můžete dělat, že prostě neslyšíte. To je snadný ale ne moc efektivní způsob. Když se vám nepovede uspět s jinými způsoby, víte, že výmluvy jsou tu stále a stále tu budou pro vás. (Pozvedněme poháry bysme připili na slavné výmluvy.)

Nakonec tu mám způsob jen pro ty, co mají dostatek odvahy. Je totiž ještě jedna možnost jak zvěčnit střídačku. Dá se provést různými způsoby dle vaší situace. Tím je útěk, zmizení. Záhadné vypaření se. Jak jsem pravil, je spousta možností jak ho provést. Záleží na vašem umu a odhodlání. Dám vám ovšem pár tipů. Zbytek je jen na vás. Je poměrně důležitá lokace ve které se nacházíte. Když sedíte na lavičce, která je natisklá na zeď nemůžete provést různé styly. Když ale vaše místo stojí ve volném prostoru jste příliš na očích. Musíte hodně přemýšlet jak prostoru využít.

Nedávno jsem zkoušel jeden velice zajímavý způsob útěku. Je dost šílený ale překvapivě účinný. Hráli jsme volleyball a lavička, na které jsem si slastně seděl, byla v prostoru.(Tím je myšleno že nebyla nalepená na zeď.) Nevěděl jsem kdy příjde čas. Kdy začne hrát družstvo, které zatím sedí na lavičce. Nevěděl jsem kdy budu hrát já. Jsem nérvózní a hledám jsem jakoukoli možnost. A pak mě to trklo. Když se On nekouká, pomalu se spusíml za lavičku. Zase zkontroluji zda je vzduch čistý. On je plně zabrán do hry. Vytvořím ze svého těla podlouhlou šišku a začnu válet sudy. O mém počínání ví jen můj kámoš, zatím. Začnu se kutálet podél stěn tělocvičny až k východu. Dělám si občasné zastávky aby se mi přestala motat hlava. Stále nikdo nic netuší. Teď přichází zatáčka. Točím se tedy jen vrchní částí těla abych zatočil do správné strany. On si zatím stále ničeho nevšímá a snaží se počítat body obou družstev. Kutálím se už po skoro cílové rovince. Tehdy si mě všímají mí spolužáci. Není to nijak velký problém, tedy kdyby se tak nesmáli. Dost mě tím ohrožují. Co kdyby si toho všiml On? Nevzdávám to a dál se kutálím. A už tam skoro jsem. A je to tu. Dělám poslední zatáčku. Já, Já to dokázal. Ta radost, to zadostiučenění. Dokázal jsem nemožné. Dokázal jsem zvěčnit střídačku. Teda do té doby, než zazvonilo. Ale to je taky úspěch ne?

Tak doufám že se vám tato kapitola líbila. Zatím se mějte. Zďár!!!

P.S. Díky za všechno :)

P.P.S. Ti co to nečetli, můžete mi posílat návrhy co bych měl psát, jako dárek pro vás za 100 follows.

P.P.P.S. Kapybary se znovu vrací. Nedávno přepadli jedno z našich komand. Válka.

P.P.P.P.S. Doufám že tu nebudou nějaké nesrovnalosti v textu. Wattpad mi docela blbnul. Budu rád když mě na to upozorníte. Děkuji za pochopení. :)