I don't want to live without you [DOKONČENO]

Počátek

°Marinette°

Už je to několik týdnů zpátky, co jsem nevydržela být ve třídě ani minutu, když seděl přede mnou právě on. Je těžké se dívat na někoho, kdo položí vše, v co jste doufali. A ikdyž jsem přijala jeho omluvu, srdce mluví něco jiného. A protože jsem to já, řídím se ním. Proto chci být od všeho, co znám a mám ráda odtažená. Nebavím se s kamarády, nepovídám si s rodiči jako s mou nejlepší kámoškou, nenavrhuji žádné oblečky, dokonce si nepíšu ani své pocity do svého růžového deníčku. Jediné, co zůstalo stejné je mé druhé já- Beruška. Když přijdu domů, zvolám tu větu, co ze mě Berušku udělá a chodím po Paříži. Tohle mi dělá tak velkou radost a zatím jedinou náplň do mého života...
„Beruško?" Zaslechla jsem za sebou. Odtrhla jsem se od svých zasmušilích myšlenek a plně se věnovala tomu někomu.
„Kdo je tam?" Okamžitě jsem vstala ze střechy, na které jsem právě seděla a chystala se k boji, jenže ten někdo se objevil na světle a já viděla známou tvář svého parťáka.
„Mě se přeci nemusíš bát, Broučínko." Chytnul mě za ruku a políbil jí. Nebránila jsem se, začínala jsem si na to všechno, co k Berušce patří zvykat- fanoušci, reportéři a jedna až k zbláznění zamilovaná kočka. Taky si pamatuji doby, kdy jsem taková byla, ale jedním odstrčením se ze mě stal někdo jiný.
„Promiň, jsem až moc zaujatá do své superhrdinovské práce, že si občas připadám, jako úplný blázen."
Blázen... To slovo mě v posledních týdnech mého života přesně vystihovalo. Jaký člověk se přeci vzdá svého života a dostrčí do něj úplně jiný? Já nevím, ale připadá mi tohle všechno jako ukvapené rozhodnutí jedné až moc divné holky, co se zahleděla do bohatého krasavce.
„Práce? Mě tohle připadá spíš jako povinnost k městu. Myslím, že naše schopnosti jsou dar, který jsme dostali vlastně z nebe. Díky němu jsem rychlejší, více pohyblivější a navíc jsem díky němu poznal tebe." Ochomýtal se kolem mě. Tohle mi tak moc lezlo krkem a já začala chápat, proč mě Adrien vlastně odmítnul- chovala jsem se přesně jako on, ne-li hůř.
„Nerada ti to říkám, ale měl by sis obnovit balící hlášky, tyhle říkáš snad vždy, co mě uvidíš." Postěžovala jsem si. Kocour se na mě s údivem koukal a já ho tak trochu ignorovala. Možná jen pouhý fakt, že je Adrienovi tak moc podobný, ze mě dělalo nechutného člověka.
„Stalo se snad něco, Broučínko? Chceš... Chceš si snad o něčem popovídat?" Byl tak otravný a já na něj neměla náladu. Nejraději bych se zvedla a odkráčela pryč, jenže vztek, co se ve mě držel musel ven.
„S tebou? Myslíš, že si chci povídat s někým, kdo je pod mou úroveň? Táhni někam, ať tě radši nikdo nevidí, ty zablešenče!" Zasmála jsem se. Konečně mi bylo dobře. Všechna ta zlost se ze mě vyplavila a já se cítila jako na paloučku plném rozkvetlých květin, co voněli všude kolem mě.
„Beruško, jsi to vůbec ty? Není to náhodou další Lišajova oběť?" Zeptal se a neměl slov. Jako by neslyšel nic z toho, co jsem právě řekla.
„Jsi tak moc hloupý, nebo se mi to všechno jen zdá? Připadám ti snad jako další Lišajova oběť? Zapoj trochu mozek a podívej se na mě! Nejsem nijak jiná, jen se ukazuje to, jak moc tě nenávidím! Tebe snad nemůže milovat žádná holka, ani tvá matka! Zhnuseně se ti každé ráno dívá do tváře a říká si: Už se radši nikdy nevracej! A tak stejně to mám i já s tebou! Jsi nechutný!! Běž ode mě pryč a nechoď mi na oči, jinak si je budu muset vydloubnout z důlku, abych tě nikdy neviděla!" Cítila jsem se tak mocná! Ale pak jsem uviděla Kocoura, jak s brekem utíká pryč. Tak nějak jsem si to vše uvědomila. Co jsem to provedla?! Udělala jsem to o mnohem bolestivěji a krutěji, než Adrien mě. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to já jsem monstrum, ne on. Utekla jsem domů, kde se přeměnila a jen tak se dívala na zeď. Věděla jsem, že se musím vrátit do svého stereotypu, ikdyž se mi můj nový život líbil tak moc, že ho nebude jednoduché opustit...

Panebože, jsem tak strašně ráda, že vás zase můžu uvítat u nové knížky! Byla to dlouhá a takřka neplánovaná pauza, ale snad se mé spisovatelské city nijak neponičili protože- přiznejme si- byla by to velká škoda! Jak si tak všímám, fanfikce na Ml nám upadají do velkého zapomění! Snad se nám podaří je zase obnovit.
S láskou a velkým nadšením ke spisovatelské práci:

🐱Nell🐞