I don't want to live without you [DOKONČENO]

Faleš

°Kocour°

Běžel jsem po střechách a hledal tu oběť.
„Kocoure!" Někdo na mě volal. To je Marinette? Měla zaklíněnou nohu mezi lavičkou a já za ní okamžitě musel jít...
„Pomůžu ti." Rychle jsem k ní seskočil a nohu vyndal.
„Miluju tě, Kocoure. Chci s tebou zůstat navždy, tak mě polib." Co se to děje?
„M-Marinette... Promluvíme si o tom u tebe doma, jo?" Pohladil jsem jí po vlasech.
„Ne Kocoure! Byl to planý poplach, Paříži nic nehrozí. Nebo to možná Beruška zvládla sama, jakobys jí neznal... Pořád chce všechnu pozornost soustředit jen na sebe. Víš co, přestaneme se bavit o Berušce a ty mi řekneš, jak moc mě miluješ." Přistoupí ke mě ještě blíž a dá mi pusu na líčko.
„Hele, ještě to tu pro jistotu zkontroluju." Rychle jsem se vypařil. Marinette mě přeci nemiluje nebo snad ano?

°Beruška°

Hledala jsem napadeného, jenže jsem nikoho nemohla najít. Pak jsem viděla, jak Kocour běží pryč od Seiny, někam bůhví kam.
„Ahoj Kocoure." Zastavila jsem ho. Podíval se na mě pohledem: Ty už se mnou jako mluvíš?
„Ahoj Beruško. Takže, my už se spolu zase bavíme? Už jsi v pohodě?" Pozdravil a optal se. Nečekala jsem to. Myslela jsem, že mě opravdu ani nepozdraví.
„Jo, jsem v pohodě a omlouvám se za to všechno, co jsem ti řekla. Mrzelo mě to, hrozně... Tak, prý už máš holku! Marie nebo tak nějak, ne?" Přešlapovala jsem z místa na místo. Připadalo mi to vtipné, ani nevím proč.
„Ne, my spolu nechodíme, ale před chvílí mi řekla, že mě miluje... Když už ses mi omluvila, chci se zeptat, co bylo pravdy na tom, že mě nemiluješ?" V očích měl jiskru naděje a já o ní nechtěla přijít. Nechci, aby byl zase smutný, ale... Cože to říkal o Marinette? Vlastně o mě?
„A... Kde teď Marinette vůbec je?" Snažila jsem se zeptat velmi nenápadně, jenže k mým silným stránkám nenápadnost zrovna nepatří...
„Proč se bavíme o Marinette? Žárlíš snad? Prostě mi to řekni, ustrojím to." Kocour si myslel, že žárlím? Navíc sama na sebe? To určitě!
„Kocoure, není čas na vysvětlování, v Paříži řadí akuma, musíme ho chytit!" Chtěla jsem si vytáhnout své yo-yo, ale Kocour mě zastavil.
„Prosím, jen to řekni, mám pocit, že to potřebuju slyšet." Díval se do země a pak zase na mě. Očima jsem bloudila, nechtěla jsem se dívat do těch jeho.
„Když jsem s tebou naposledy mluvila, tohle byla jediná věc, která byla pravdivá..." Naposledy jsem bloudila očima po Seině a podívala se na Kocoura.
„D-Dobře... A teď hurá do boje." Utřel si slzu. Chtěl vypadat, jakože mu nic není? Jako Marinette jsem ho na tohle připravovala, zda dobře, to netuším...
Běželi jsme. Venku byla zima a tma, jenže já se potila a viděla všechno jako ve dne, ani nevím proč. Nepřipadalo mi, jakoby bylo 23:00, ikdyž bylo. Divné... No, divnější je hledat sama sebe, jako to dělám teď, no ne?
„Třeba bude u té tvojí holky doma. Jistě přeci chce, aby byla věrohodná." Zauvažovala jsem. Kocour se rozběhl napřed a já za ním. Chtěl mě snad zavést k nám domů nebo běžel napřed, aby se mnou nemusel mluvit?
„Tady." Řekl prostě Kocour. Otevřela jsem okno a společně s Kocourem vtrhla k nám domů.
„Kocoure, tak moc jsem se o tebe bála! Kde jsi proboha byl?" Falešná Marinette se ke Kocourovi okamžitě vrhla.
„I ty mě, Mari, kdybys to byla ty! Kde je pravá Marinette!" Kocour falešnou já chytil pod krkem. „Kde je?" Brečel a málem tu holku uškrtil.
„Já nevím." Kocour jí pustil. Strhnula jsem jí čelenku, kterou měla na hlavě a zničila. Pak jen vyletěl akuma a já ho očistila.
„Já už půjdu. Ahoj." Čekala jsem chvíli, kdy se se mnou Kocour rozloučí, jenže on nic. Utekla jsem teda oknem a chvíli ho pozorovala.
„M-Marinette, kde jsi?" Třesl se. Okamžitě jsem šla na nějaké bezpečné místo a přeměnila se zpátky na Marinette. Běžela jsem co nejrychleji domů. Otevřela jsem dveře a šla do svého pokoje, jenže tam nikdo nebyl...