Anna Lestrad - DOKONČENO

Anna Lestrad

 Bylo ráno dne, kdy se mělo jet na Asgard. Nebylo mi zrovna do zpěvu, ani nevím proč. Nasnídali jsme se, přičemž jsme sledovali deštivé počasí venku. Vzali jsme si s sebou své oblečky a vyrazili do Avengers-toweru. Jakmile nás Jarvis pustil dovnitř, běželi jsme se převléct a šli za ostatními do obýváku. Byl tam Loki, Thor, já, Steve, Wanda, Nat, Tony a Furyho hologram.

 Na Asgard jdeme jen my sourozenci a Steve, který trval na tom, že půjde se mnou. O chvíli později jsme nasedli do stíhaček a odletěli někam za město mimo lidi.

 "Jste připraveni?" ptal se Thor. Zvedl Mjolnir do vzduchu a když jsme kývli, dal Heimdelovi svolení. Vzápětí nás uchopil duhový most a na Zemi po nás zbyl jenom prapodivný obrazec v seschlé trávě.

 Protáhlo nás to několika dimenzemi a během okamžiku jsme se ocitli v Heimdalově kupoli. Thor mu poděkoval a udělali jsme těch pár kroků k mostu na Asgard. Zatajil se mi dech. Průhledný most prorostlý světélkujícími žilkami, kolem něj nekonečná temnota plná hvězd a na jeho konci se tyčil Asgard. Na opačném konci mostu stáli vojáci, nejspíš kvůli Lokimu.

 Najednou mě začalo mírně štípat v plicích. Se zdejším vzduchem jsem cítila, jako by do mě proudila síla. Musela jsem se opřít o Steva za mnou, který mě pohotově zachytil za ramena. Ještě chvíli jsem si zvykala na příliv sil v mých žilách a poté se plně napřímila. Otevřela jsem oči, zvrátila hlavu a pohlédla nahoru do nekonečného Vesmíru. Znovu jsem nasála do plic zdejší vzduch a stiskla ruce v pěsti.

 Musela jsem svou sílu a radost krotit. Přímo jsem se třepala nadšením. Toto je mé rodiště! Otočila jsem se na ostatní a na otázku v jejich očích odpověděla rozhodným pokývnutím. Síla mého pohledu jim dala plně najevo mou rozhodnost a udělala jsem tedy první krok vpřed.

 Vykročili jsme vpřed a otočili se čelem k minulosti. Kráčeli jsme po tom mostě se mnou v čele, každý volný a každý plně rozhodnutý podpořit druhé.

 "Pane, smíme se zeptat, proč není Váš bratr v poutech?" zastavil Thora jeden z vojáků na konci mostu. než stačil Thor něco říct, otočila jsem se na vojáka a usmála se.

 "Pouta nejsou potřeba," prohlásila jsem a pokračovali jsme ihned dál.

 "Upřímně, jde z tebe respekt snad ještě víc, než ze mě sestro," poplácal mě Thor po zádech.

 "Z tebe jde respekt?" zeptala jsem se ho naoko překvapeně s jiskřičkama v očích. Lokimu uteklo uchechtnutí. Thor jenom zvedl ruce, jakože se vzdává.

 Kráčeli jsme po cestě lemované strážemi přímo k hradu, kde měl probíhat proces. Pokud vím, tak tady ví o Lokiho změně strany, ale neznají okolnosti, takže tomu plně nevěří. A naším úkolem je jim ty okolnosti ukázat a vymoct pro Lokiho svobodu, aby se k nám mohl připojit. Pro uklidnění jsem se ještě jednou zhluboka nadechla a vkročili jsme obrovskou bránou do onoho sálu. Bylo to tu úplně plné lidí, až na uličku, která vedla až ke schodům na vyvýšenou část, kde stojí Odinův trůn. Když jsme vkročili dovnitř, hovor utichl. Teď nebylo místo na slabost a nervozitu. Víc než kdy jindy, jsem teď musela být klidná a silná.

 A s těmito myšlenkami jsem s ostatními po boku kráčela hrdě, vzpřímeně a přece s něžným úsměvem na rtech směrem k Odinovi. Došli jsme až nahoru a poklekli před Odinem na jedno koleno.

 "Rád tě znovu vidím otče," promluvil Thor.

 "Je nám ctí pokleknout před Vámi, Odine," pokračovala jsem já. Slova mi sama padala z pusy.

 "Mne také těší, že poprvé na vlastní oči vidím pozemské přátele mého syna. Ptám se však, jak jste schopni věřit tak očividné lži, jako že se můj druhý syn chce obrátit?" řekl s vážnou tváří.

 Pohlédla jsem na Lokiho, a když kývl, pozvedla jsem ruce. Od Lokiho se najednou jeho emoce začaly natahovat ke mně. Kdo se soustředil, mohl je i zahlédnout. Vítala jsem je k sobě a nechala okolo sebe proudit. Postupně jsem je zviditelňovala, zrychlovala jejich pohyb a poté je rozehnala celou síní, jako hurikán. Lokiho lítost, smutek, výčitky, strach i upřímnost proletěly všemi lidmi i bohy v síni a ti zůstali stát, jako opaření.

 "Mám dojem, že tyto Lokiho pocity by vás měly přesvědčit," řekla jsem prostě.

 "A jak vám mám věřit, že jste se nenechala Lokim oklamat?" zeptal se po chvíli šoku a ticha Odin.

 "Bohyně pravdy nepřipustí lež."

 V Odinových očích se na okamžik něco zalesklo, ale ihned se zase zatáhly hněvem. Sálem se rozlehlo šebetání.

 "Bohyně pravdy není. Ani se nestihla stát," řekl po chvíli chladně a síň utichla. Stále s něžným úsměvem jsem se postavila a pohlédla Odinovi do očí. Postavili se i ostatní.

 "Tak v téhle věci vám musím odporovat otče," prohlásila jsem silným hlasem bez jediného zaváhání a snad poprvé jsem dala volný průchod své moci. Mé oči zářily klidem, láskou a pravdou, když jsem se otočila čelem k sálu. Mé ruce k sobě vábily emoce všech lidí z celého Asgardu, mé srdce je třídilo a uklidňovalo, jejich majitelům jsem posílala to, co potřebovali a má ústa promluvila prastarým jazykem Asgardu.

 "JSEM ANNA LESTRAD. PRVOROZENÁ A JEDINÁ DCERA ODINA, VLÁDCE ASGARDU. BOHYNĚ CITŮ, JAZYKŮ A PRAVDY," zahřměla jsem božským hlasem přes celou síň. I když jsem nekřičela, můj hlas slyšeli všichni. Na mou hlavu se během proslovu smesla malá platinová korunka, která se po skončení mých slov rozplynula ve třpytu a mlze, která obklopovala mé tělo.

 Zavládlo ticho.

 "Tímto zbavuji Lokiho, Boha lží, jeho trestu a uděluji mu svobodu v tomto i jiných světech." prohlásil Odin a my se rozešli ze síně pryč. Můj úsměv se ještě víc rozšířil, když jsem spatřila Odinovy emoce. Potom jsme se odebrali do pokojů. Na Odinovu žádost jsme měli ještě pár dní zůstat. Počítali jsme s tím. Ne každý den totiž potkáš svou dceru, o které sis myslel, že je dávno mrtvá.

...........................................................................................................................................................................

 Ok lidi... 1k... Já vás miluju!!!

 Víc za chvíli. Nezapomeňte si přečíst další část.