insp.

Casio

_It's automated computer speach_

Namířil jsem objektiv na obrovská oblaka nade mnou, lehce se barvící do ruda, ale jen úplně navršku, zatímco dole stále hustly šedou, nebe se barvilo do modra a tmavé vršky zelených stromů se tyčily do výše jako by toužily po tom dotknout se vesmíru nahoře. Zklidnil jsem se, přiostřil a cvakla spoušť. Jako střelba z pistole zabíjí navždy, já právě dokázal zachovat tento okamžik navždy v jednom rámci, strnulý do konce věčnosti. Je v tom jisté kouzlo. Usmál jsem se a nechal fotoaparát sklouznout zpátky na mou hruď. Ještě chvíli jsem zamyšleně hleděl na nebe, než jsem se otočil a vydal se lesíkem zpátky domů.

Tohle byla nejhorší část chození ven. Pokaždé jsem se cítil tak volný, nenucený a svobodný, ale pokaždé nastala ta chvíle, kdy nezbylo nic jiného než se otočit a vydat se zpátky a mě pokaždé v břiše tlačil ten nepříjemný pocit, že mi život utíká mezi prsty, že marním časem, který mám. Snažím se na to nemyslet, ale něco je pokaždé špatně a já se cítím nesmyslně úzkostlivě, zbytečně vystresovaně, přestože se jednoduše vracím domů. Ale o to jde - vracím se zpátky ke svému nudnému životu. Bez focení, bez umění, bez oblohy nad hlavou.

Uvědomoval jsem si, že zítra je škola a já tam musím jít a i když zním jako nevděčný hloupý kluk, nesnáším školu, nesnáším tenhle vzdělávací systém, kdy opravdu doslova zabíjí vašeho kreativního ducha. Živě si pamatuji, jak jsem před třemi lety ukázal své učitelce výtvarky mé fotky a ona mi je nechtěla oznámkovat, protože nepoznala, co na nich je. Což byl samozřejmě účel těch fotografií. Pokaždé když si na to vzpomenu, žaludek se mi zkroutí do zkroušeného, rozvztekaného uzlíku. Přeci jsou to moje fotky! Moje nápady! Tím, že bude mít sbírku třiceti dvou identických fotek, se nikdo o umění nic nedozví.

Byl jsem ze všeho rozmrzelý. Z lidí. Ze světa. A ze sebe, protože jsem věděl, že těmihle řečmi každého jen otravuji. Nikoho nezajímá nějaký rozladěný idiot. Každý se mi vysměje, nebo mě odbyje, protože každý si může na něco stěžovat, takže moje problémy jsou hloupé a nevyzrálé. Asi mají pravdu a to mě mrzí. Taky bych byl šťastnější, kdybych byl schopen se na všechno vysrat jako všichni ostatní, ale nezvládnu to. Stále přemýšlím a rozebírám každý detail kolem mne. Lidé mě štvou. Svět mě štve. Všechno to funguje špatně a já to nemohu uchopit ani změnit. Všechno zůstane na svém místě, ať bych se snažil sebevíce.

Dnes jsem ale myslel na něco jiného. Nejednalo se ani o školu, ani o svět, ani o lidi. Měl jsem před sebou poslední dva dny.

Možná bych měl zkusit utéci. Pokud jsou ty věci, které se povídají pravdivé, tak se nevrátím. Nevydržím to.

Měl jsem strach. Cítil jsem se jako by se mi kolem rukou a hrudi plazil břečťan a snažil se mě zaškrtit. Bál jsem se, že tohle byl poslední západ slunce, který jsem spatřil. Že tohle je naposledy, co se budu moci svobodně procházet přírodou. Naposledy budu dýchat vzduch volně a přirozeně. A nebo také přeháním jako vždy.

Měl jsem chuť utíkat, dokud mě nezačne nesnesitelně pálit v plicích, ale ani tehdy nezastavit, jen prchat od toho, co mě čeká v tom táboře. Obával jsem se všeho, co mě očekává, nechtěl jsem si připustit, že se tohle opravdu děje a že se to děje právě mně.

Nechápu, jak jsem zvládl na to celý den nemyslet, ale teď se to na mě všechno hrne jako nezadržitelná lavina, jako by mě chtěli pohřbít zaživa. Musel jsem se zastavit. Nemohl jsem pokračovat, s každým krokem se to blíží, blíž, blíž, blíž a blíž a blíž.

Nemohl jsem dýchat, zapotácel jsem se a posadil se na kraj lesní cesty. Srdce mi zběsile bušilo v hrudi a já měl pocit, že tu umřu. Najednou jako bych tu ani nebyl, všechno bylo zamlžené, zmatené, kolem mě se vznášela jen neskutečně tíživá panika, ten dotěrný pocit, že mi cosi sahá na záda, má to drápy jen milimetr ode mne, ale já to nemohu vidět.

Nejsem si jistý, jak dlouho jsem tam takhle seděl, zděšený, zpocený a paranoidní, nicméně když jsem se z toho stavu jaksi dostal, neskutečně jsem se klepal a nebyl jsem schopen se postavit.

Co jsem měl dělat?

Chtělo se mi brečet. Představoval jsem si svoji budoucnost někde daleko od lidí, kteří mi nesedí, mezi svými, abych si mohl dělat co chci. Klidně nosit sukně, líbat kluky, fotit, jednoduše žít v momentu, tak jak toużím. Představoval jsem si ráj, ale to všechno se mi najednou rozplývá před očima.

Prý je to odporné. Nechutné. Proti přírodě. Prý mi to pomůže.

Nemají nakonec pravdu? Bylo by všechno jednodušší. Možná to bude takhle v pořádku. Možná jsou všechny ty věci jen povídačky. Nikoho tam neutýrají k smrti. Nikoho tam nedonutí jíst vlastní výkaly, ani nikoho nezamykají v naprosté tmě. Jsou to výmysly, nic takového nemůže fungovat. Budou to jen terapie. Jen terapie, jen mluvení, jen Bible...

Zavřel jsem oči. Bylo toho moc, nedokázal jsem tu představu unést. Všechno se mi bortilo pod rukama. Uvědomil jsem si, že se mi mezi víčky hromadí slzy a pomalu se začínají koulet dolů po tvářích.

Tohle bylo proti všem zásadám, které jsem držel. S ničím z tohohle jsem nesouhlasil, i kdyby to byly jen terapie. Ale jsem stále jen dítě, takže můj názor nebude brán v potaz. Nejsem dostatečně vzdělaný na vlastní rozhodnutí. Až překročím hranici osmnácti let, magicky získám veškeré vědění světa kolem mne.

Snažil jsem si setřít všechny ty slzy, protože bylo hloupé a nesmyslné brečet, ale bylo to marné. Valily se tak rychle, že jakékoli pokusy je zastavit vyšly nazmar. Vzdal jsem to a nechal je kapat na hlínu pod mýma nohama a vzlyky opouštěly mé hrdlo, trhané, škytavé a žalostně lidské.

Obvykle, když pláču, trvá to chvilinku, jen pár minut a pak se seberu a jsem schopen problému čelit s novou energií. Dnes ne. Pokaždé, když jsem se začal zklidňovat, celá ta bezmocnost situace na mě dolehla znovu a já se rozvzlykal znovu, stejně intenzivně. Nakonec jsem se dostal do stavu naprostého otupění, kdy jsem stále ronil slzy, ale byl jsem moc unavený, abych dokázal hlasitě fňukat. Jen jsem vysíleně zíral do tmavého lesa přede mnou, oči mě pálily a chtělo se mi spát, tak moc. A nakonec proč ne? Stejně už nic z toho nemá smysl. Položil jsem se do listí a s těžkým oddechováním a případnými tichounkými vzlyky jsem usnul.