Proxy syndrome #DOKONČENO

11

"Co to SAKRA?!"

Celá místnost byla od krve. Zírala jsem na to s otevřenou pusou. V koutě bylo pohozeno několik lidských těl, úplně rozdrásaných, jak kdyby se na ně vrhl vlk. V tom se mezi tou hromadou těl něco pohlo. Přispěchala jsem blíž a všimla si, že je to Bára. Rychle jsem ji vytáhla na nohy, neměla ale ani škrábanec. Pohlédla jsem na mrtvoly a mým tělem se prohnal šok.
Bářini rodiče?
"T-tys zabila svoje rodiče?" udiveně jsem na ni pohlédla.
"Já?" ohradila se, na tvářích kromě krve také slzy. "To nebyla já. To byli oni."
Chvíli jsem na ni nechápavě zírala, když mi došlo co tím "oni" myslela. Povzdechla jsem si.
"Tak pojď, umyjem tě a pak zdrhnem, protože tu asi zas budou tvoje otisky."
"Nemůžu zdrhnout! Budou si myslet, že jsem to udělala já!" zavzlykala a sedla si zpátky do jedné louže krve.
"A myslíš, že si pomůžeš, když tu budeš sedět mezi mrtvolama a v krvi?" nadzvedla jsem obočí. Jen zavrtěla hlavou. "Tak bychom měly jít, protože to na tebe nejspíš stejně hodili." 

Po pár minutách přemlouvání se konečně odloudala do koupelny. Když jsem chtěla jít za ní, přibouchla mi dveře před nosem, se slovy "umýt se umím sama!"
Tak jsem čekala asi pět minut, než se zevnitř ozval zděšený výkřik. "Co je?!" zařvala jsem nazpátek.
"Koukni" Bára otevřela dveře a ukázala na zrdcadlo, kde bylo krví napsáno Přicházejí
Nechápavě jsem na to pohlédla.
"Kdo jako přichází?"

Odpověď přišla v zápětí. Venku se opět ozvaly policejní houkačky.
"Aha" hlesla jsem jen a po pár vteřinách popadla Báru v nadloktí a vlekla ji pryč. Zatímco jsme utíkaly k lesu, znovu jsem zaslechla ten smích...