Dominant Love

6.

Thranduil

,,Otče!" vytrhnul mne zprvu neznámý hlas z hlubokého zamyšlení a já sebou prudce trhnul. Leknutím jsem se ohnal pěstí a Legolas měl co dělat, aby se mé ráně vyhnul.

Nechápavě si mne prohlédnul a já si unaveně promnul oči. ,,Omlouvám se.. Co se děje?" nechápal jsem jeho přítomnost. Už se stmívalo a celý les se zahalil do neprostupné tmy. 

,,Neviděl jsem tě celý den, děje se něco?" nechápal mé nynější chování a já si uvědomil, jak okatě jsem musel působit. Jsem přece vážený a sebevědomý, tak proč se skrývám?

,,Nic, vše je v pořádku synu" namítnul jsem a pokusil se o úsměv. ,,O čem jsi přemýšlel?" napadlo jej najednou a já se znovu zahleděl do dálky překrásného lesa. 

Stříbrný měsíc osvicoval nekonečné větve prastarých stromů a jeho paprsky se odrážely v Lesní řece. Les šuměl a přesto jeho hlasy byly jaksi posmutnělé. Věděl jsem, že tak odráží mé vnitřní pocity.

,,O mém první setkání s Mirallen.." šeptnul jsem do ticha, které nyní prostupovalo mezi mnou a mým synem. Uslyšel jsem jeho znatelné zalapání po dechu. 

,,To je ale dlouho.. proč teď?" nechápal stále. Byl chytrý stejně jako byla ona. Vždy uměl číst mezi řádky. Možná vypadal jako já, ale vše uvnitř měl po ní a proto bylo pro mne tehdy tak těžké s ním po její smrti být.

Nedokázal jsem mu odpovědět, i když už si to zřejmě dokázal odvodit stejně sám. To jsem na něm měl rád, dokázal mi snad jako jediný na tomto světě číst myšlenky jen z tváře nebo chování.

,,Je to přece dávno a vše je jinak.. To on ti ji připomněl?" pomalu ale jistě se prokousával k pravdě. On jediný věděl o mém novém já, jemu jedinému jsem totiž opravdu věřil. 

,,Co jsi mu udělal, že ses ani neukázal?" a bylo to tady a já se prudce otočil jeho směrem. On však nehodlal ustoupit. V jeho očích bylo odhodlání avšak i strach, ale ne o sebe, nýbrž o mne.

,,Něco, co jsem neměl" prošel jsem kolem něj rázně, ale on se vydal za mnou. Nechtěl jsem se mu svěřovat, ale zároveň chtěl vše dostat ze sebe. Všechny pocity, jelikož to uvnitř mne vřelo jako voda v hrnci.

,,Proč mu prostě neřekneš pravdu? Proč s tím nevyjdeš na světlo? Trápíš se a pak podle toho vypadá nejen les ale i tvůj lid. Je třeba, aby byl král šťastný" trval na svém jako vždy. Chtěl už dávno, abych přiznal, že se mi elfky nelíbí. 

,,Nemohu! Je to špatné pro někoho tak vysoko postaveného. Měli by mne za blázna, nejen elfové, ale i lidé, natož trpaslíci. Nechci aby se můj lid za mne styděl.." trval jsem smutně na svém. ,,A šťasten už nikdy nebudu, měl by jsi převzít korunu ty" obrátil jsem jeho slova proti jemu samému a on se zamračil.

,,Doplatíš na to" zavrčel naštvaně a vydal se pryč. ,,Legolasi!" křiknul jsem za ním a on se prudce zarazil. ,,Hm?" odseknul mi jen, aniž by se otočil. Proč by se obtěžoval.

,,Děkuji ti" šeptnul jsem směrem k němu. V tu chvíli jako by obměknul. Nechtěl jsem na něj být zlý, ale potřebuji, aby pochopil mé důvody proč nesmím. 

,,Řekni mu to, stejně na to už zřejmě přišel" odvětil už klidně. ,,Dobrou noc" popřál mi a vytratil se za dveřmi. Miloval jsem jej, byl to nejcennější v mém životě.

Rozhodl jsem se dát na jeho radu a přiznat se tmavovlasému elfovi, jež se mi nyní tak zalíbil. Ale ne hned, hodlám si s ním pohrát. S jeho trpělivostí a sebekontrolou. Chci, aby mi podlehl sám od sebe.

---

Lindir

Ráno jsem vysedával u jídelního stolu, sám a všude bylo ticho. Tedy až na ranní zpěv ptáčků, kteří popisovali svůj hravý a veselý život ve hvozdě. Šumění listí bylo taktéž nepřeslechnutelné a řeka Anduin omývající své břehy mne uklidňovala.

Avšak mé myšlenky se točily okolo jediné osoby- krále té samotné krásy lesa. Děsil mne, obával jsem se jeho přítomnosti, už jen proto, co podnikne. Ale přitom jsem jej chtěl mít na blízku a pociťovat ten adrenalin a napětí.

Uvažoval jsem o svém brzkém odjezdu, který se měl konat pozítří k ránu. Možná bych měl vzít své papírování a odjet zpět do Roklinky. Pán Elrond si to určitě už nějak zařídí.

Už jsem měl chuť se zvednout a odejít s tímto úmyslem, když v tom se otevřely obrovské dveře, pozlacené a vyřezávané zdejšími elfy před tisícovkou let. Nestál v nich nikdo jiný, než on sám. 

Sebevědomě se vydal vpřed, hleděl upřeně před sebe. ,,Dobré ráno" dostal jsem ze sebe, aby to nebylo nijak zvlášť podezřelé. On však mlčel. Pokynul strážím odejít hned, co mu donesli královskou snídani. Byli jsme zde sami.

,,Měli bychom probrat poslední úpravy na dané smlouvě. Neměl bys odjet s prázdnou, pán Elrond by zřejmě nebyl spokojen" vyřkl najednou chladně. Avšak v jeho hlase se odrážela i troufalost.

Dostával mne a já se uvnitř třásl strachy. Celý jsem ztuhnul a on si mne šibalsky a přitom nevinně prohlížel. Měl jsem pocit, jako by skrýval své nekalé úmysly se mnou a o to více mi probíhal mráz po zádech.

,,Jistě, přijal jsem ale nabídku tvého syna o projížďce v lese s družinou. Vydáme se po stopách zvěře a budeme lovit" namítnul jsem svůj nedostatek času jako výmluvu odsunout setkání s ním na zítřek. To bych ale chtěl příliš od svého osudu.

,,Dobrá tedy, večer po tvém návratu se sejdeme v mé pracovně. Doufám, že trefíš. V nejhorším tě Legolas jistě rád doprovodí" vyřknul najednou a upil ze své sklenice s jasně bílým vínem. Nechápu, jak mohl pít takto po ránu. 

Neskutečně mě děsil a přitom tak moc... přitahoval už od první chvíle. Měl jsem jej za věrného přítele ale nyní? A on si se mnou takhle zahrával, nedokázal jsem si to přiznat.

Nečekal ani na mé svolení a zvedl se k odchodu. Zřejmě mu nešlo o jídlo tak, jako o to, dostat mne do rozpaků své moci. Rád bych přiznal, že se mu to nevede, ale opak byl pravdou...