Polobohyně

15. Kapitola

Anděl.

To slovo mnou projelo hned, jak jsem ho uviděla.

Blonďaté vlasy vlály ve větru a  azurově modré oči se upíraly na mne.

,, Castellane," Orion to jméno pronesl se škodolibou radostí. ,, jsme poctěni, že jsi nás konečně přišel navštívit."

,, Orione," Na rozdíl od Oriona jméno vyštěkl, ,, Pusť ji," přikázal a v jeho hlase nebyl ani náznak strachu.

,, Ale, Luku, proč tak nevrlý tón? Jsme přece spojenci, ne?"

,, Ne." Jeho odpověď mne překvapila. Tak ryzý, vyrovnaný, naštvaný tón bych si na Oriona nedovolila ani já. No, on byl muž, takže... Ale i tak bych nečekala, že mu někdo dokáže odporovat.

,, Jak to? Vždyť jsi říkal, že se chceš bohům pomstít," stál si za svém Orion.

Využila jsem jejich rozhovoru k tomu, abych se pokusila o útěk. Provazy nebyly pevné, což mne překvapilo. Luke musel nějak dokázat, že povolily. Sesunula jsem se po nemocničním lůžku a neslyšně proklouzla z provazů.

Orion mne však brzy zaregistroval a chytil mne za výstřih halenky.

,, Luku, ty snad chceš pomáhat bohům po tom, co ti provedli?"

,, Bohům ne, ale této dívce ano." S těmito slovy popadl Oriona a hodil ho do místnosti naproti této, do které vedly železné dveře.

Než jsem se nadála, dveře byly zamčené, Orion uvězněný a anděl u mě. Rozvázal mi provazy, osvobodil mne.

,, Jsi v pořádku?" zeptal se, ale já jeho slova sotva vnímala. Taková bolest, taková krása. Pevně  mne chytil do náruče a rozkopl dveře místnosti.

Ani vlastně nevím, co se stalo potom, ale anděl mne pořád svíral v paží a já mu bezmezně věřila. Usnula jsem. No, spíše jsem omdlela bolestí. Z ošklivých ran tekla hustá rudá krev a ne a ne se zastavit. Když mne už pak položily andělovy paže, vsákla se má krev do trávy. Potom jsem ucítila další ruce; ošetřovaly rány.

,, Kde ses to naučil?" ptal se anděl.

,, Můj kluk je doktor," vysvětlil, ,, A já u něj na marodce strávil hodně času takže.... takže to prostě umím." Osobu, které hlas patřil jsem poznala i v mírném bezvědomí, když jsem začala trochu slyšet. Nico.

,, Will Solace, že?" 

,, Jo, to je on," povzdechl si zasněně Nico, ,, Co teď asi dělá?" V jeho hlase byl slyšet příšerný smutek, jenž mi dral duši.

,, To kvůli němu sis udělal...tohle?" Andělův hlas zněl znepokojeně a ztrápeně.

,, Tak, divíš se? Bojím se, že už ho nikdy neuvidím. Musím přeci nějak tlumit bolest ne?" 

,, Nico," Anděli klesl hlas, ,, Will by nebyl rád, že si to udělal. Že si to kvůli němu udělal."

,, Já vím. Radši bych si vyslyšel tisíc jeho nadávek než ani jednu hlásku." Ach, Nico...

,, Neboj, to zvládneme. Dostaneme se do tábora včas."

,, Ne, nezvládneme. Úplněk je zítra. Už zítra. Luku, to nemůžeme zvládnout. Dostat se z podsvětí, osvobodit bohyni, zachránit tábor..."

,, Nico, musíš si věřit. Jsi statečný a odvážný. Jeden z nejodvážnějších polobohů, co znám. To ty jsi prošel již několikrát branami podsvětí, to ty jsi nikdy nepropadl hlasy duší, to ty jsi prošel samotným Tartarem. Nico, ty jsi výjimečný. S tebou zvládneme cokoli. Ale Nico, opovaž se to ještě někdy udělat."

,, Pokud budu od Willa ještě chvíli, řekl bych, že bych ten slib nesplnil."

A potom jsem konečně otevřela oči a uviděla tu pohromu. 

Tak tady je další kapitola. Chtěla bych všem poděkovat za neuvěřitelných 222 přečtení a 63 hlasů. Doufám, že se vám tato kniha líbí a budete číst dál.

Niky :)