Polobohyně

39. Kapitola

,,Cože že budu muset udělat?!" rozkřikla jsem se.

,,V jednom z nich je jen nějaká nestvůra, měla by se vypařit, když ji zabiješ." Pokrčila rameny.

,,Ale Percy ani Jason se nevypařili, když jsem je zabila. Teda jejich klony." Nervózně jsem svírala v rukou meč a chvěla se.

,,A opravdu si zabila klony?" zeptala se překvapeně a já vyjekla.

,,Takže je... Je možné, že jsem je fakt zabila?!" Zrychleně jsem dýchala.

,,Tak, je to možné, ale pochybuji. Máš velice dobrou intuici. Možná se vypařili až jste odešli. Nezasáhla si je tak, aby mohli rychle zemřít." Pokrčila rameny a poté vyhloubila do kamenné zdi díru.

,,Musíme si pospíšit, Rose. Vyber si už," popohnala mne matka.

,,Ale... Já nevím... Co když zabiju nepravého...?" Zmateně jsem se snažila přijít na způsob, jak je od sebe rozeznat.

,,No, to nevím, drahá. Hlavně si pospěš."

,,Ale... Co kdybych je tu nechala a rozhodla se až potom? Nevypadají, že by odsud chtěli..." Horečnatě jsem přemýšlela.

,,To by šlo, kdyby to byly normální klony. Jenže tohle jsou nestvůry, jakmile je s nimi necháš samotné, nestvůry je zabijí."

,,Ale... Ale to by se už dávno vrhli na mě, ne? Nebo by je zabili rovnou." Nevěděla jsem, co si počít. Snažila jsem se najít jakýkoli způsob jak předejít katastrofě.

,,Nemohou si dovolit prozradit se. Jsou schopni čehokoli, jen aby tě přesvědčili, že to oni jsou ti praví."

,,Tak co mám dělat?!" rozkřikla jsem se na pokraji zhroucení. Problém totiž nebyl v tom, najít správného, ano, to také, ale já bych nedokázala sledovat, jak Luke umírá, i kdyby to měl být pouze klon. Nedokázala bych to. Nešlo to.

,,Toho nepravého zabít." Matka mi povzbudivě pokynula hlavou.

,,Ale jak...?" vzlykla jsem.

,,Musíš typovat. Nic víc ti nezbývá. Je mi to líto."

,,Nemůžu..."

,,Můžeš. Vybereš správně, věř mi. A navíc, když jsou vlastně oba mrtví, není vlastně jedno, koho zabiješ? Vím, musí se znovu vrátit do podsvětí, tedy ne, že bychom v podsvětí nebyli, ale víš jak to myslím. Takže je to vlastně jedno. Jen zemřou znovu." Máma pokrčila rameny a mně se stáhl žaludek.

,,Nedokážu to! Nejde to! Nemůžu vidět, jak umírá... Jak si již řekla... Zase..."

,,Oni to zvládnou," přesvědčovala mne. ,,Bude je to jen trošku bolet. A pokud se netrefíš... No, usnadním jim to utrpení. Nic se nestane."

,,Nic?!" zařvala jsem. ,,Ne, vůbec nic!! Budou jen znovu mrtví!"

,,Holubičko, pokud se na to budeš dívat takhle, daleko to nedotáhneš," poznamenala.

,,Tak mi pomož!" vykřikla jsem naštvaně a rozhodila ruce.

,,Drahoušku, už jsem ti říkala, že já to sama nedokážu. Není to v mých silách."

Chytila jsem se za hlavu, která teď řinčela jako pominutá. ,,GRR!!!"

Fajn, musíš to zvládnout. To zvládneš. Jak ale?!

,,Rose, já jsem ten pravý. Opravdu. Miluji tě," vykřikl jeden z Luků.

Přerývavě jsem se nadechla a poté se obrátila na dva Lyngstady, co si tu tak postávali a dívali se do neznáma.

,,Promiň, Lyngstade, pokud to budeš ty," promluvila jsem a jednoho z nich prosekla mečem. A ten se rozpadl v prach.

Páni! Trefa!

Teď však přišla bolestivější část. Nemohla jsem se ani nadechnout, slova mi uvízla v hrdle.

,,Mami?" zašeptala jsem ve vzlyku.

,,Co je?" zeptala se pozorně a znovu se mi vmísila do hlavy.

Mami, pokud... Pokud ti řeknu, abys jednoho z nich-kterého určím- ... zabila, uděláš to? Slovo zabila ve mně zmrzlo a já potlačila vzlyk.

Samozřejmě.

Díky.

Vykročila jsem jejich směrem a s rudým uslzeným obličejem se na ně podívala.

,,Fajn, zkusím to takhle... Jaké je mé pravé jméno?" zeptala jsem se ve snaze určit.

,,Rosalie Erin Victoria Winterová," odpověděl jeden z nich.

,,Moonlight," odpověděl druhý a něžnost v hlase, když vyslovil mé jméno mne utvrdila v přesvědčení.

Ukázala jsem na prvního Luka, zacpala si uši, sesunula se k zemi a sklopila hlavu do kolen. Víčka jsem držela pevně sevřená ve snaze nevidět, jak se klon Luka snáší k zemi... Mrtvý. Nemohla jsem to vidět.

Náhle kolem mne však někdo ovinul paže a přivinul si mne ještě blíže. A poté mi šeptl do vlasů.

,,Už je to za námi. Jsme spolu."

Tak, tady máte další kapitolu. 😊😊