The Madhouse

Opět sedím opřená o vanu a nechávám téct volně krev z mého zápěstí. Znova, znova jsem to udělala, a nevím proč. Nevím, proč jsem to udělala; slíbila jsem přeci mamce, že to už nikdy neudělám.  Jde o to, že vzpomínky zaplní mou mysl a já jsem jako vyměněná; je to tak pokaždé- vzpomínám, brečím, vytahuju si žiletku, sednu si a opřu se o vanu, přiložím ostrou  hranu k zápěstí a říznu, pohltí mě štiplavá bolest, pak už jen mlčky sedím a dívám na krev, která se hrne z mých řezných ran.

Uslyšela jsem bouchnout vchodové dveře; mamka se vrátila z práce, a pak jsem viděla jen tmu.

'' Ahoj srdíčko.'' Uslyšela jsem velmi známý hlas, který naprosto miluju, ale bohužel už jsem ho dlouho neslyšela.

'' Babi..''  vydechla jsem.

'' Co jsi to udělala? Chceš aby se tvoje mamka znovu zhroutila ze smrti svého dítěte?‘‘

 '' Ale já to nevydržím, i přestože jsem to neměla v plánu, tak já-já prostě nemůžu.''

'' Vím, že se držíš vzpomínek zlatíčko, ale teď je to všechno v pořádku.  Stará se o tebe nejlépe jak může, snaží se aby si byla šťastná; aby jste obě byli šťastné.‘‘ Má pravdu.

'' Já vím, ale už je příliš pozdě.''  Povzdychla jsem si. Už není cesty zpět.

'' Není, můžeš se vrátit.''

'' Jak?''                                                                   

''Zavři svoje oči a mysli na to, že se chceš vrátit zpátky , že si přeješ být šťastná, že chceš udělat svojí mamku šťastnou; obě dvě šťastné.''

'' Dobře, mám tě ráda!''  řekla jsem a utřela si slzy. Zhluboka jsem se nadechla.

'' Taky tě mám ráda, beruško.‘‘ Silně jsem ji objala a zavřela oči. Myslím na to, že se chci vrátit zpět,  myslím a to, že chci aby byla moje mamka šťastná; šťastná semnou.

Ucítila jsem ostrou bolest na mých rukou; přesněji na zápěstí.

Pomalu jsem nabírala vědomí; probudila jsem se. Slyším někoho plakat; pláč který přerušuje pípání přístrojů. Zvolna otevírám oči, abych zjistila, kde se nacházím; jsem v nemocnici. Moje mamka sedí na židli vedle postele a brečí. Má hlavu ve dlaních, takže nezaregistrovala, že jsem vzhůru. ‘‘Mami,'' zašeptala jsem, co nejhlasitěji to šlo; no nešlo. Zvedla hlavu a usmála se. Její obličej je celý opuchlý, její make-up je všude; krom míst, kde by se opravdu měl nacházet, a její oči jsou červené od pláče. Chudák, to všechno kvůli mně; jsem naivní mrcha. Co jsem si vlastě myslela?

'' Ahoj, co si to sakra udělala?''  Chytila mě za ruku a i přes uplakané oči se na mě usmála.

''Je mi to líto, mami. Ale já prostě nemůžu přestat a tentokrát jsem to přehnala.''  Sklopila jsem zrak. Nedokážu se jí dívat do očí, když vím jakému utrpení jsem ji zase postavila.

'' Říkala si mi, že to už neděláš, že si už neubližuješ.‘‘ zavzlykala.

'' Já vím, ale… promiň. Slibuju ti že už to neudělám; alespoň se o to pokusím. '' smutně si povzdechla; což mě přinutilo se zase na ní podívat.

'' Mluvila jsem s doktorem.''

'' O čem?''

'' Řekl, že by bylo lepší, kdyby si byla pod dohledem. A protože já stále pracuju, tak bych neměla čas být s tebou stále, takže… takže doktor navrhl, že půjdeš do léčebny. A já jsem souhlasila''

'' Cože?! Mám jít do blázince?! Já nejsem blázen, mami!''  křičela jsem; i když to moc jako křik, s mým hlasem, nevypadalo.

'' Zlato, bude to tak lepší. A až budeš zdravá, tak znovu budeme spolu.'' Pohladila mě po tváři.

Nejsem blázen, sakra! Nemůže mě nechat samotnou v blázinci; samozřejmě se samými blázny. To nejde. Vím, že se sebepoškozuju, ale nejsem blázen. Ale jsem si jistá, že mě tam dá; všechno co řekne doktor je podle ní to správné. A hlavně nemá čas mě hlídat 24 hodin denně, musí pracovat a vydělávat peníze;  že ona má těch peněž hodně, pracuje jako právnička a pořád někam chodí. Někdo zaklepal na dveře a poté vešel.  Do mého nemocničního pokoje vešel postraší doktor; vypadá, že mu je něco kolem 50. Šedé vlasy zdobí jeho hlavu, a na obličeji společně s rukama má vrásky. Jeho oči mají světle modrou barvu; má krásné oči, jsou trochu podobné očím mého bratra; jak moc mi chybí.  '' Jak se cítíš Freyo?‘‘ usmál se.

'' Cítím se líp.'' Oplatila jsem mu úsměv.

'' To je dobré. Řekla ti tvoje matka, co se bude dít dál?''

'' Jo, prý půjdu do blázince.''  Odfrkla jsem .

'' Nebude to na dlouho, neboj.''  Vypadám, že se bojím?! Jen tam prostě nechci.

'' Jak dlouho tam  budu?''  Zvedla jsem obočí.

''Dokud nebudeš v pořádku.''

'' Fajn'' Zamračila jsem se. Vím, že tam budu dlouho; proč jsem si sakra ubližovala? Nic z toho se teď nemuselo dít. Vím, že jsem špatná, doktor to ví, moje mamka to ví, všichni to ví; ale nejde to jen tak zastavit. '' Takže, tvoje matka půjde domů a přinese ti nějaké věci, co budeš potřebovat. Za chvíli přijde sestra, která ti převáže rány a pak až i s věcmi dorazí tvoje matka, tak půjdete do léčebny, kde si vás už převezme doktor Stilinski; a předá tě tvojí osobní sestře. Je to velmi dobrá léčebna, takže má vlastně prakticky každý svojí sestru. ''  Usmál se a odešel.  Skvělé, alespoň budu mít svojí vlastní sestru.

Po chvíli ticha, vytáhla mamka můj mobil

'' Děkuju,'' řekla jsem, ona se jen usmála a někam šla. Přejela jsem prsty přes obrazovku a naťukala kód, začala jsem hrát mojí oblíbenou hru; nic jiného ani dělat nemůžu. No, není to moje nejoblíbenější hra, ale teď ji hraje snad každý; takže musím i já. Flappy Bird. Někdo by si mohl říct, že v tom jsem dobrá, ale někdo zas ne, moje  nejvyšší skóre je 106; pro mě to je dost, když někdo nepřekoná ani 20. Vždycky mám hroznou chuť hodil mobil do zdi, ale pak si nakonec uvědomím, že to neudělám; nikdo mi totiž nekoupí nový.

Dveře se otevřely a v nich stála mladá sestra společně s mojí mamkou.  V ruce držela čisté obvazy a-a dezinfekci?! Položila to na stolek vedle postele a vzala mojí levou ruku. Myslím, že to bude štípat jak čert. Odmotala celý obvaz a někam ho hodila; ne že by to nebylo divné. Sáhla po dezinfekci, otevřela ji a opatrně mi ji vylila na ruku. '' Auu''  zakřičela jsem. Vzala dezinfekční polštářek, položila mi ho na moje rány a poté celé zápěstí ovázala novým obvazem . Potom vzala mojí pravou ruku a udělala to samé; ne že bych řvala jako předtím. Bolelo to strašně moc, ale bohužel to musím vydržet, protože se to bude ještě hodně krát opakovat; můžu si za to sama.  ''Dobře hotovo, už můžeš jít.''  Popadla svoje věci a odešla.

Neochotně jsem vstala z postele, vzala jsem kufr, který mi mamka přinesla a vytáhla z něho oblečení;  obyčejné úzké džíny a bílé tílko s nápisem Stay Strong; přesně to pravé pro mě. Obula jsem si vansky. Z kufru jsem si ještě vytáhla kosmetickou tašku a odešla jsem do koupelny. Vypadám… příšerně; starý make-up rozteklý, řasenka po celém obličeji a napuchlé oči. Vyčistila jsem si zuby a opláchla celý obličej, na který jsem poté nanesla make-up a pořádně ho rozetřela, následně jsem si to jemně přepudrovala.  Na očích jsem si udělala tenkou linku a řasenkou si nařasila své dlouhé řasy. Několikrát jsem si hřebenem pročesala vlasy a nechala je volně padat přes ramena.

Všechno jsem si zase zpět uklidila do tašky a tu jsem následně dala zpátky do kufru.

 '' Okey, jsem připravená, ''  usmála jsem se na mamku.

Whaaat do you think?? :D LOL nechat smazat? :D mhmhm

-Jen tak pro zajímavost, tohle píšu já(HarrysDarling1), ale nedávám to na svůj profil, ale sem. Podle mě je to lepší :D