Dopisy ze zákoutí mysli

Prolog

Dívka postávala na liduprázdné ulici a díky neutuchajícímu dešti jí začalo téct do bot. Ani čvachtající obuv ji však nemohla odradit od smělého plánu, který se jí začínal tvořit v hlavě. Zaposlouchala se do drobného hluku ulice, ale zvuk podrážek dopadajících na chodník se k ní stále nedonesl.

Věděla, že on tudy projít musí. Vždyť ho sledovala několik dní a pokud by bylo třeba, zvládla by jeho harmonogram odříkat z paměti.

Když kostelní hodiny odbily jedenáctou hodinu večerní, rozhodla se uchýlit do temnějšího rohu ulice neosvětlovaného lampou.

Náladu jí kazila nejen zima, déšť a únava, ale také fakt, že její cíl měl už čtvrt hodiny zpoždění. Jemně se dotkla dýky na opasku,

aby si dodala ztracené odvahy. Kdyby tak nutně nepotřebovala peníze, už dávno by čekání vzdala a radši si zalezla do teplých přikrývek.

Z myšlenek ji vytrhl stále ještě vzdálený, avšak vytoužený klapot podpatků o betonovou zem.

Přemýšlela, kde se tak zdržel, protože to vybočovalo z jinak na vlas přesného plánu.

Jak se kroky přibližovaly, její rty se samovolně roztáhly do zlověstného úsměvu a odhalily bílé zuby. Stále ještě čekala ve stínu, nechtěla se prozradit dříve, než to bude nutné.

Teprve, když se ten, na něhož čekala dostal na dosah paže, opustila svůj úkryt a zkřížila mu cestu. Na jeho obličeji se objevilo překvapení, ale neztratil hlavu a pokusil se ji odstrčit na stranu. Dívka se nehodlala nechat tak snadno setřást. Strčila mu nůž před obličej a noční ticho prořízl její šepot.

,,Ani se o to nepokoušej", procedila skrz stisknuté zuby. Hned na to mu přitlačila dýku ke krku.

On však se sebevědomým úšklebkem na rtech prohlásil, ,,Budu si zkoušet co chci, ty špíno".

,,Jaká špína ty ubožáku?! Máš ostří na hrdle, tak važ slova.",řekla, načež na něj provokativně zamrkala.

Na to už neměl co říct, jen se jí zadíval do hlubokých očí a v obličeji mu proběhlo poznání. Jeho postoj se najednou o něco uvolnil, svaly mu povolily a obličej ztratil napětí, které na něm bylo ještě před pár vteřinami patrné.

,,Došla ti slova chlapečku?", provokovala ho dál dívka.

,,Nejsem ten, kdo by se měl stydět za svá slova", prohlásil odhodlaně.

To dívku nahlodalo, ,,Kdo jsi abys mě odsoudil ke zpytování svědomí?!".

On však nevypadal ani trochu rozhozeně.

,,Ptáš se špatně. Otázka nezní kdo jsem, ale kdo jsme byli my." Tato slova však zanikla v úderech půlnoci na věži nedalekého kostela.

,,Už mě to nebaví, vyndej peníze, které jsi měl předat tvému šéfovi, trochu změním tvé plány", řekla a zároveň se zachechtala šíleným smíchem.

,,Žádné peníze ti nedám, krysy zásadně nekrmím. Zvlášť ne ty příživnické."

Dívce už začínala vřít krev v žilách.

,,Kdo jsi, že mě odsuzuješ?", zeptala se znovu.

,,A já ti znovu odpovídám, že se ptáš špatně. Otázka nezní kdo jsem, ale kdo jsme byli my."

,,Takhle se mnou mluvit nikdo nebude, a už vůbec někdo jako ty.", zasyčela s výhružným tónem v hlase.

Najednou jí na mokrém chodníku podjela pravá noha, dívka ztratila rovnováhu a to spustilo řetězovou reakci. Jak se její končetina posunula v pravo, tělo to nemělo šanci srovnat a ona přepadla na muže naproti ní.

Čert ví, zda to byla náhoda, či úmysl, ale lesknoucí se čepel dýky, která se stále nacházela na jeho ohryzku sjela a rozřízla mu z pravé strany hrdlo.

Se zachrčením se sesunul na kolena do mokré země.

Rukama se držel za zranění a snažil se zastavit rudý proud krve, který tryskal z jeho krku.

Dívka si k němu klekla s tváří, která vypadala jako vytesaná z kamene.

,,Kdo jsme tedy byli?", opáčila s podtónem výsměchu v hlasu.

On vyplivl krev, ale stále sbíral síly k prosté odpovědi.

Otevřel ústa a s jediným slovem opustil jeho zničené tělo i život. Již prázdná schránka člověka spadla do vody na chodník, jediného svědka činu, který se tu před pár minutami odehrál.

Otřesené dívce už v bezhvězdné noci dělalo společnost jen pár písmen.

 
Pár písmen, která jí změnila život.

Pár písmen, která zní v její hlavě ještě teď.

Pár písmen, která dohromady tvoří slovo ,,přátelé".