Láska napříč stoletím

23

,,Už to bude?Cítím jak mi odumírají svaly v obličeji.'' už víc jak hodinu sedím na jednom místě.Nesmím se ani pohnout.Díky bohu, že v mojí době máme foťáky.Takhle dlouho sedět bych nevydržela, kdybych se chtěla vyfotit s kamarádkou.Školní fotka by byla ještě horší.

,,Nebojte se.Ještě chvilku.'' vykoukl na mě z poza plátna zrzavý kluk a usmál se ,,Hotovo!'' zajásal.

,,Můžu se podívat?'' vyskočila jsem na nohy a skoro až naléhala.

Kývl.

Doběhla jsem k němu a podívala se na plátno ,,Páni!Jsi lepší než Leonardo da Vinci!'' nemůžu uvěřit, že tohle kreslil někdo kdo je asi tak ve stejném věku.Vypadám tam úžasně!Jsem tam jako princezna, skutečná princezna.Myslím, že mě udělala i hezčí.A dokonce to vypadá líp než jakákoliv moje fotka.

,,Leo-kdo?'' zeptal se a nechápavě se na mě podíval.

Ups, zapomněla jsem, že v téhle době se to nějak extra moc neřešilo.Hlavně ve Francii těsně po stoleté válce ,,Italský malíř.Docela uznávaný, ale řeknu ti, že jsi lepší!''

,,D-děkuju princezno.'' zrudl a zadíval se do země.

Nejsem si jistá jestli mu můžu říct své jméno, ale nelíbí se mi jak mi říká princezno.

,,Prosím přestaň mi říkat princezno.Říkej mi Mari.'' Mari je Mari, třeba si to nespojí s mým jménem.

,,Nemyslím si že bych mohl...''

,,Tak nemysli a prostě mi tak říkej.Nemám oslovení princezna ráda.'' usmála jsem se na něj.Dlouho tu nebudu, není důvod mě oslovovat princezno, hlavně proto, že princezna nejsem.

,,Dobře Mari.'' usmál se.

,,Co uděláš s tím mým portrétem?'' zeptala jsem se ho a nemohla jsem z něj odtrhnout oči.Opravdu se mi líbí.Ten kluk je opravdu dobrý!

,,No...možná ho dám mezi královské portréty.Vaše...promiň, tvoje krása se tam bude vyjímat.'' zase zrudl.

,,Ale to kecáš!Tak krásná nejsem.I na tom obrazu jsi mě udělal hezčí!'' šťouchla jsem do něj ,,Nechceš se jít projít?'' nabídla jsem.

Chvíli jakoby přemýšlel, ale kývl ,,Ano, rád.'' zvedl se ze židle.

,,To tu necháš ležet?'' zeptala jsem se.

,,Neboj, nikdo to nevezme.'' usmál se a vydal se do královských zahrad.

Šla jsem za ním.Celou cestu mi ukazoval všechny možné květiny.Umí o nich úžasně vyprávět.

,,Páni, víš toho opravdu hodně.'' klekla jsem si před záhon rudých květin.Jsou rudé jako krev.Tak rudé květy jsem ještě neviděla.

,,To se naučíš, když tu vyrůstáš.Jako dítě jsem to tu miloval.Myslel jsem si, že žiju v pohádce i přes to, že se válčilo.Miluju to tu i teď.'' klekl si vedle mě ,,Líbí se ti?'' zeptal se a ukázal na tu krvavou květinu ,,Říká se, že jsou rudé jako krev, protože kdysi byly polity krví padlých vojáků.Díky té krvi nezemřeli a jejich duše se dostala do těchto květin.'' usmál se a prstem přejížděl po okvětním kvítku jedné z květin.

,,Zní to skvěle.Nezemřít a žít dál jako květina.Květina co může dohlížet na ostatní.Co může vidět vyrůstat spousty malých a veselých dětí.Je to krásná i když smutná představa.'' také jsem přejela prstem po jednom z květů.

,,Ano, je to skvělé.Žít dál jako krásná květina a dělat tím tak radost ostatním.'' odpověděl mi.Klekl si blíž k záhonu a jednu květinu utrhl ,,Ukaž.'' otočil mojí hlavu blíž k němu a dal mi onen rudou květinu do vlasů ,,Krásná.''

,,Ta květina?'' zeptala jsem se s humorem.

,,Ta taky.'' odpověděl s úsměvem.Stoupl si a pomohl mi na nohy ,,Pojď ukážu ti mou oblíbenou.'' lehce mě chytil za ruku a vedl tím labyrintem z květin do samotného středu.

Uprostřed toho krásného a barevného labyrintu rostla krásná a neobvyklá květina.Její květy jsou neobvykle modré.Jsou modré jako nebe těsně po dešti, kdy na se na obloze zjevilo slunce.Tak jasné bez jediného mráčku.Tak krásně modré.

,,Takovou jsem ještě nikdy neviděla.'' řekla jsem s údivem.

,,Je jen jedna.Je jedinečná, stejně jako ty.'' otočil se na mě ještě s větším úsměvem.

,,Nesahej na ní!'' zařval mě tak známý hlas.Adrien.Až teď mi došlo, že mě stále drží za ruku.