35

748 93 6
                                    

Sluneční paprsky mě začaly šimrat na tváři.Byly tak otravné, donutily mě otevřít oči.Rozhlédla jsem se po pokoji a uvědomila si, že stále sedím na zemi opřená o dveře.

,,Musela jsem usnout.'' zamumlala jsem si pro sebe a pomalu se zvedla ,,Oh, moje záda.'' sykla jsem do prázdného pokoje.Na podlaze opřená o dveře už nikdy spát nebudu.To je jasné.Cítím se, jako bych spadla z koně v plné rychlosti.

Přešla jsem k balkónu a vyšla ven.Ranní mraky byly tak krásně jasné, čisté a barevné.Ptáčci zpívali a podkovy koní narážely do země.Služebné běhali z místa na místo a připravovali vše potřebné pro dnešní den.Zahradníci se již starali o ty překrásné květy v zahradě.

Jak se tak dívám, všichni dělají co mohou, aby naplnili očekávání jejich krále.Usilovně pracovali, aby Paříž, Francie celkově, znovu vzkvétala krásou.Snaží se znovu žít, snad jako by žádná válka nebyla.Jako kdyby chtěli zapomenout na část historie naší země.Neměli by zapomenout, měli by být na sebe pyšní jak oddaně bránili svou domovinu.Měli by být pyšní, díky nim můžou další generace žít v krásné Francii, můžou se pyšnit romantickou Paříží.Kdyby nebojovali, dnes by vše mohlo vypadat jinak.Nic by nemuselo být stejné, nikdy bych si nic nepřála a já nikdy nepotkala Adriena, chlapce s jasně zářivým úsměvem a upřímnými oči.

,,Mari?'' z přemýšlení mě vytrhlo vyslovení mého jména přes dveře.

Vrátila jsem se zpět do svého pokoje a pomalu otevřela dveře, snad jako bych čekala, že mě někdo přepadne.

,,Mari.'' zopakoval znovu.Dívaly se na mě dva krásné smaragdy.Adrien, naše ranní ptáče ,,Dobré ráno, má princezno.'' popřál mi s úsměvem.Už jsem říkala, jak krásný je jeho úsměv?

,,Dobré.'' usmála jsem se ,,Co tě sem tak po ránu přivádí?'' zeptala jsem se zvědavým tónem.

,,Mohl bych dovnitř?'' zeptal se potichoučku, snad jako kdyby nás někdo poslouchal.

Místo odpovědi jsem jen přikývla a pustila ho dovnitř.Když se kolem mě protáhl zavřela jsem dveře a přesunula se k posteli na kterou jsem se posadila.Dala si ruce do klína a začala si hrát s prsty zatímco mé oči bedlivě pozorovali chlapce krásného jako západ slunce.

,,Děje se něco?'' zeptala jsem se ho, když dlouho nic neřekl a jen mě pozoroval.Díval se na mě tak pečlivě snad jakoby si chtěl zapamatovat každičký rys mé tváře, jako kdyby toto byla poslední chvíle kdy mne vidí.

,,Uvažoval jsem o našem sňatku.'' začal pomalu a mně se stáhl žaludek strachem ,,Chtěl bych ti vystrojit tu nekrásnější svatbu všech dob, ale to by se dozvěděl otec a to by nebylo dobré.'' ke konci jeho hlas začal slábnout ,,Chci ti vytvořit nejkrásnější vzpomínku a přitom se zmůžu jen na tajně uzavřený sňatek v nedaleké kapličce, aby se to otec nedozvěděl.'' šeptal a jeho slova se stávala těžko slyšitelná ,,Omlouvám se.'' vykročil v před a opatrně si sedl vedle mě.

,,Neomlouvej se.'' promluvila jsem k němu tiše a chytila ho za ruku ,,Nepotřebuji obrovskou svatbu, potřebuji tebe.Nemusím se vdávat na zámku za přihlížení stovek lidí, musím mít tebe.Vzala bych si tě klidně i na louce pod znamením Boha.Víš proč?Protože tě miluji.'' mluvila jsem tak tiše jako on, ale přesto dostatečně na hlas, aby mi rozuměl každé slovo ,,Kaplička, já a ty, to všechno zní skvěle.'' pohladila jsem ho po tváři a usmála se na něj.

,,Jsi úžasná víš to?'' zašeptal a políbil mě ,,Jsi tak moc úžasná až mám pocit, že si tě nezasloužím.'' pověděl než mě znovu políbil těmi jeho sladkými polštářky ,,Díky tobě jsem šťastný.'' řekl už normálně a objal mě ,,Alespoň ti nechám ušít ty nejkrásnější šaty, budou přesně jako.Čisté a krásné.''

,,Děkuji.'' děkuji, že jsem tě mohla potkat a pocítit okouzlení a lásku na vlastní kůži.Děkuji, že jsi mě naučil skutečně milovat.Děkuji, že jsi mi ukázal čistou lásku.Budu ti navždy vděčná.

Jen se usmál a políbil mě do vlasů ,,Máš hlad?'' zeptal se ,,Určitě ano.Pojď půjdeme se společně najíst.'' políbil mě na čelo a vytáhl na nohy.

Jak může existovat někdo tak perfektní?

Láska napříč stoletímWhere stories live. Discover now