Panoptikum hrůzy

Pohádka o čarodějnici

„Bráško, řekni mi pohádku na dobrou noc." žadonila malá dívka ve své postýlce, spodním patře palandy, načež její starší bratr spal přímo nad ní. Ze shora se ozvalo nesouhlasné zamručení, ale dívka se nenechala odbýt.

„Bráško, řekni mi pohádku na dobrou noc, prosím." očička doširoka otevřená hleděla na spodní stranu horního lůžka. Chlapec se párkrát zavrtěl a nakonec podlehl nátlaku ze strany mladší sestry. Možná to bylo i trochu kvůli tomu, že skutečně nechtěl, aby na ně přiběhl otec a svými výhružnými skřeky na ně oba spustil, že jestli se okamžitě neuklidní, vykopne je z domu. Nebylo by to poprvé.

„Dobře, povím ti pohádku," bratr se narovnal, chvilku nerozvážně seděl na posteli, než se odvážil potichu slézt žebříček a posadit se k děvčeti, „bylo nebylo, kdesi v hlubokém lese žila velmi zlá čarodějnice. Nenáviděla všechno živé a stranila se lidem stejně tak, jako oni jí. Nikdy jsi nechtěla přijít do styku s touhle ženou, která byla zabalena do hadí kůže a ve vlasech měla pavouky."

„Bráško, ty mi chceš vyprávět něco strašidelného. To já nechci." dívka se vzepřela, ale bratr ji rázem utěšil tím, že všechny pohádky začínají trochu strašidelně než se hrdina odhodlá porazit zlo. Chabé vysvětlení děvčeti očividně stačilo, a tak chlapec pokračoval.

„Kdesi ve vesnici, daleko od lesa, kde žila ta strašlivá čarodějnice, žil malý chlapec. Jmenoval se Pavel a neměl nikoho, kromě svých prarodičů. Ty miloval nadevše, ale nemohl s nimi zůstat věčně. Rostl a sílil, ale ve vesnici pro něj nebylo místo. Rozhodl se tedy cestovat. Sbalil si šáteček s chlebem a kusem okoralého sýra a šel."

„Snad nešel za čarodějnicí." zaskřehotala dívka, která v husté tmě vyhledala bratrovu ruku. Ten ji však setřásl a pokračoval v příběhu dál.

„Putoval dlouhé dny a noci, než se mu podařilo dojít do docela jiné vesnice, kde nikoho neznal. Potřeboval si vydělat nějaké peníze, protože všechno, co si přinesl z domova už stačil dávno použít. První noc přespal na ulici a slyšel věci. Nářek prohánějícího se větru ve starých zdech opuštěných stavení. Kňučení psů a pískot krys. Slyšel povídačky, které mu nahnaly husí kůži, ale beztak jim nevěřil. První ráno strávil jako žebrák, který chodil od domu k domu a vyptával se nejen na práci, ale i na jídlo a nocleh. I druhou noc strávil na ulici. Nikdo nechtěl pustit k sobě do domu člověka, kterého nikdy neviděl, neznal ho a soudě podle otrhaných šatů, ani znát nechtěl. A znovu slyšel ty strašlivé povídačky, ze kterých mu tuhla krev v žilách."

„Jaké povídačky, bráško?"

„Na to jsi ještě moc malá." odpověděl chlapec a už už chtěl zase začít vyprávět, když v tom do něj dívka rozzlobeně šťouchla.

„To tedy nejsem. Začal jsi vyprávět příběh, musíš říct všechno!"

„Dobře dobře, hlavně tolik nekřič." přiložil jí ruku k ústům a spustil.

„Jeden žebrák se bavil s druhým:" chlapec měnil hlas od hlubšího ke skřehotavějšímu, jak se snažil napodobit rozhovor dvou otrhanců,

„Tak jsem slyšel, co se stalo v pátek v lese."

„Nepovídej, zase se někdo vydal do lesa?"

„Hm, starej mlynář s dcerkou. Šli sbírat houby a už se nevrátili."

„Co se stalo?"

„Co myslíš? Rozsápal je přízrak. Už se nevrátili, ani jeden. Druhý den je našli roztahané nejen po lese, ale i na okraji vesnice."

„Roztahané?"

„No, vnitřnosti a kusy oblečení. To zvíře neudělalo, nikde nebyla ani kapička krve, prý jen orgány. Divoký zvíře by je sežralo celý."

Tu se napřímil ten náš cestovatel, opilý pohádkami a báchorkami, přišel až ke dvěma tulákům a zeptal se: „Co je tak děsivého na tom vašem lese?"

„Neposlouchal jsi snad?" obořil se jeden z tuláků, „řádí tam přízrak šílené ženské. Dřív to prý byla nějaká čarodějka, která dělala děsivý rituály, pak zmizela a dlouho o ní nikdo neslyšel, prý umřela nebo co. No, hlavní je, že se do lesa vrátila jako přízrak. Někdo tvrdí, že uprostřed lesa stojí stará chalupa, kde To přebývá, ale jistej bych si tím nebyl."

„Nešel tam, že ne?" přerušila dívka, která si hrdinu zřejmě oblíbila natolik, že mu nic špatného nepřála.

„Samozřejmě, že šel. Je to přeci udatný hrdina, který potřeboval práci, ale bez reputace ho nikdo nechtěl ani vidět. Tohle pro něj byla perfektní příležitost. Druhé ráno se vydal sám do lesa. Do zad mu mávala dvojice tuláků, kteří si byli jisti, že mu mávají naposledy. Chrabrý bojovník se potácel celý dlouhý den lesem, ve kterém nebylo nic, co by mu nahánělo hrůzu. Ve své hlavě si představoval věci, ale byl dostatečně nebojácný na to, aby se jim vysmál a pokračoval v cestě dál. Po setmění se rozhodl zastavit. Po tmě neviděl na krok, ba ani oblohu nad hlavou nezdobila jediná hvězda, která by mu svítila na cestu. Opřel se o smrk, ulehl do trávy a mezi kořeny usnul. Byla ještě hluboká noc, když ho probudilo ostré pískání v uchu. Prudce otevřel oči a zmateně se rozhlížel kolem sebe, ale neviděl nic a nikoho. Přesto cítil, jako by se ho něco drželo. Tu noc už neusnul. Něco uvnitř něj ho přemlouvalo, aby se třetí den vrátil, ale hlava mu nařizovala, aby dokončil to, co začal. Plahočil se ledovou říčkou, která kolem něj vytvářela panorama hlubokých bažin a mokřadů. Trvalo celé dopoledne, než došel k polorozpadlému stavení. Hleděl s otevřenou pusou na starý domek, jehož střecha byla sešlá a děravá, okna vytlučená a dveře otevřené dokořán. Dvakrát se pořádně rozhlédl kolem sebe než sebral dostatek odvahy k tomu, aby vešel dál. Do nosu jej okamžitě po příchodu praštil ostrý zápach. Rukou se opíral o starou stěnu, která se s každým jeho přitlačením více prohýbala. Když vešel do první místnosti tak zjistil, co mu tak moc dráždilo nos. Uprostřed toho pokoje ležel zbytek mlynáře a jeho dcerky ve velké kaluži krve."

„Bráško, to stačí. Už nechci, abys mi vyprávěl příběh."

„Nad nimi v rohu byla skrčená prapodivná osoba, jejíž černé vlasy byly tak dlouhé, že dosáhly téměř až na zem. Hleděla na příchozího černýma očima a šklebila na něj své nažloutlé zuby. Její vyhublá postava s nezdravě bledou pokožkou se podivně kroutila, když chodila. Čekala na něj, věděla, že přijde."

„Dost, to už stačí!" dívka křikla, ale chlapec byl jakoby omámený a pokračoval dál. 

„Jedním pohybem svého dlouhého pařátu mu rozdrápla hrdlo. Nestačil ani zareagovat."

„Přestaň!"

„Udusil se vlastní krví a ona se smála."

„Tati!"

„Jsi ufňukánek! Jen si běž za tatínkem!" křikl naštvaně chlapec na dívku, která už stihla vyběhnout z pokoje.

„Chtěla jsi pohádku, řekl jsem ti pohádku." vrátil se na hořejší patro palandy a lehl si. Když se z boku přetočil na záda, všiml si, že něco není v pořádku. Nepamatoval si, že by jejich strop byl tak černý. Tak prázdný a přitom temný. Natáhl ruku, aby se ho dotkl, ale co nahmatal, to jej donutilo začít křičet. Černý chomáč vlasů svíral ve své ruce, načež se nad jeho tváří začalo ozývat odporné praskání, jak kreatura otáčela hlavu do nezdravé polohy. V šeru pokoje viděl ty temné oči, které na něj hleděly. Viděl i dvě řady ostrých zubů, které si byly čím dál tím více vzdálené, jak chlapec kolem sebe kopal nohama. Jedno prasknutí a nebylo vidět nic.