Občas mívám předtuchy. Ne, jsou to sny. Pouhé fikce v mé hlavě, které se nikdy nestanou. Nenávidím ho. Nenávidím ho za všechno, co udělal a udělá. Je o pět let mladší než já a stejně ho nenávidím. Věřím, že byl omylem. Narodil se jen proto, že vztahy v rodině byly poničené a otec alkoholik si chtěl udržet ženu za každou cenu. Jsme tři. Neutekla by mu přeci s dvěma děcky a novorozenětem, nebo snad ano? Na tuhle kartu vsadil a mě zničil život. Nesnáším ho. Je oba. Svět ho asi taky nenávidí, když se narodil s potrhanými střevy. Hned z dělohy putoval pod skalpel. Ten malý bastard. Přežil a stal se předmětem každodenního dění. Vše se točilo kolem něj. Neexistovala volná chvíle, která by patřila jen mě. Společný pokoj velice rychle naplnila ponorková nemoc z mé strany. Nebylo fér, že tenhle uřvaný tvor dostal vše, na co si vzpomněl. Samozřejmě, od toho se odvíjela i míra trestů, které nám byly přidělovány. Zákaz styku s přáteli pro mě hodně znamenalo a mé křehké sebevědomí trpělo pokaždé, když bylo ponižováno při každém pokusu dostat se alespoň na hodinu z baráku ven. Ptáte se, jaké tresty měl můj bratr? Nanejvýš hodinu s ním nikdo nemluvil. To bylo vše. Neměl žádný zákaz, mohl si dál dělat co chtěl. Klasická nespravedlnost.
Dětství s ním nebyla žádná procházka růžovou zahradou. Teď jsem vyspělejší a stejně ho pořád nenávidím. Nesnáším to, co se z něj stalo a nesnáším to, co se kvůli němu stává ze mě. Nesnesu s ním být v jedné místnosti. Má mysl je tak temná. Vždy, když prohodí drzou poznámku na můj účet, a matka se zasměje, jen se ušklíbnu, i když mi to vtipné vůbec nepřijde. V hlavě mám pro něj speciální místo. Nikdy by mě nenapadlo někomu ublížit, to on všechno změnil. Při každé narážce na mou maličkost, když si volá s těmi idioty na Skypu, je odměněna hřebíčkem do jeho masitého těla. Nenávidím ho tak moc, že jedině představa jeho utrpení dokáže změnit ten zatracený pocit prázdna. Čím víc hřebíků do něj zabodávám, tím více si uvědomuji, že bez něj nedokážu žít. Žiji a dýchám jen pro to, aby má zvrácená mysl mohla vidět jeho pád. Až mu svět ukáže, že není ničím extra, protože nemá školu, bohaté rodiče a není nabušený lapač děvčat v celém širém okolí, budu nad ním stát a smát se.
Čekám, tak moc to chci vidět. Vzdávám se všech nadějí, tohle je to jediné, co mě na tomhle světě drží. Nikdo jiný se ho ani nedotkne, nedovolím to. Ne, musí pocítit stejnou samotu a odvržení jako tehdy já. Až potom mu zamávám a pošeptám do ucha, že se sejdeme v pekle na předem připraveném místě, kde uskutečním všechny své touhy, tolik let živeny. Nestojí za nic a stejně je všechno. Oh, potřebuji vidět ten strach v jeho očích. Chci slyšet jeho žadonění o milost. Musím být to poslední, co v životě uvidí. Nemůžu čekat déle. Urychlím to. Nemám vhodné náčiní, ale spokojím se s průměrem. Dnes večer bude plakat a já se budu smát. Budu ho držet v náručí až se jeho zornice protočí a z jeho očí zůstane jen prázdné bělmo. Budu ho výskat ve vlasech až se bude topit vlastní krví, jež se bude valit z jeho úst.
„Bráško, těšíš se?"
أنت تقرأ
Panoptikum hrůzy
الرعبDrahý čtenáři, píši tento soubor povídek s nejvyšším přesvědčením, že se do rukou dostane právě tobě. Ty jediný totiž dokážeš pochopit krásu utrpení, která se za každým jednotlivým dílem ukrývá a čeká, až ji někdo se stejným přesvědčením, které mne...
