Kniha a já

•●17●•

"Jungkooku! Jsi v pořádku?"
"Kdo jsi?"
"Jungkooku?" bylo slyšet že se bojí, ale čeho se bojí? Děsí ho, že o něm vím něco, co bych neměl nebo se bojí o mě?
"Kdo jsi?" zeptal jsem se opět.
"To jsme já. Taehyung." řekl a poklepal si na hruď.
"To vím, ale co jsi zač?"
"Jak to myslíš?" nechápal to.
"Můžeš za smrt mojí mámy?"
"Cože? Ne! Za to může Ona! Ne já. Já se ji snažil zachránit."
"Jak víš kdo je Ona?"
"Kdo ona?"
"Řekl jsi, že za to může Ona. Jak víš, kdo je?"
"To jsem neřekl." řekl Tae a zvedl ruce nad hlavu.
"Ale řekl."
"Fajn. Tak jsem to řekl."
"Kdo je Ona?"
"Ona je tvá příbuzná. Nemůžu říct, kdo přesně je, možná jen to, že se jmenuje Sa... San..." začal kašlat. Vypadalo to, že se začal dávit. Počkat... On se dáví.

Padl na kolena a na koberec vykašlával krev. Co mám dělat?
"Neboj budu v pořádku." řekl, mezitím co zvracel krvavé chuchvalce.
"Vážně?" nechtěl jsem ho takto vidět. Bylo to strašné, jak mu krev tekla po bradě a kapalná mu i na triko.
"Ano, toto se stane vždy, když se snažím vyslovit její jméno. Za chvíli budu v pořádku." řekl a dostal další záchvat.

Trvalo to neuvěřitelně dlouhých pět minut. Celý koberec byl nasáklý jeho krví. Barvil se do ruda. Byl to strašný pohled. Tae ležící na zemi. Z úst mu valí potůček krve. Celý bledý kvůli velké ztrátě krve.

Konečně to přestalo a já se probudil z transu. Zvedl jsem ho, podepřel a položil do mé postele. Donesl jsem kýbl, kdyby potřeboval ještě zvracet.

Usnul a já uklidnil koberec. Zůstal tam flek, ale líp to nešlo. Sedl jsem si na židli a sledoval Taeho.

Donesl jsem mu sklenici vody, pro případ, že by se teď probudil a dostal žízeň.

Probudil se asi po další půl hodině.
"Jak ti je?" zeptal jsem se a podal mu sklenku.
"Líp. Díky." řekl a na ex vypil celou sklenici a já ji od něho převzal.
"Co se ti to stalo?"
"Za to může ona. Až ji potkám, tak ji zabiju"
"Ona? Ta San? To ti udělala ona?" zeptal jsem se. Jestli to udělala Taemu
aniž by tu musa být, jak si mohu být jistý, že nemá něco společného s tou nehodou?
"To není její celé jméno, ale pokud ti ho neřekne sama nebo ho nenajdeš v knize, nebudeš ho znát."
"Ono je v knize? Počkat, jak o ní víš? Neviděl si ji."
"Že ji nevidím, neznamená, že nevím o její existenci. Vím o ní, ale nedošlo mi, že je v domě, dokud jsem nepřišel na tvoje příjmení."
"Proč mi to říkáš?"
"Pokud se nepletu tak to víš. Řekla ti to buď Ona a nebo Tae z knihy. Neříkám ti nic, co bys nevěděl."

To má pravdu. Něco podobného možná i stejného jsem už slyšel, ale je zvláštní. Co se tady děje? Toto určitě není normální tady se děje něco paranormálního, ale co? Chci to vlastně vědět?

"Nepleteš se. Ale ty nejsi ten z té knihy?"
"Ne, nejsem. Teda jsem ale nejsem. Nejsem ten stejném Tae. Chápeš?" zeptal se a tvářil se, že v to doufám.
"Ehmm.... Po pravdě? Ne, promiň." Tae se zatvářil zklamaně.
"V pořádku. Vysvětlím ti to později."
"Dobře. Řekni, může Ona za smrt mamky a brášky?"
"Ano. Může za to Ona."
"Proč mi tvrdí, že za to můžeš ty?"
"Protože se tě snaží dostat na svou stranu."
"Jak jako na svou stranu?"
"To je složité. Víš co? Zítra půjdeme ven a tam ti povím co budu moci. Dnes jsem moc unavený. Promiň." omluvil se a zívl si.
"Dobře, ale mám poslední otázku. Když zabila mámu s bratrem, bude chtít zabít i mě?"
"Nepovedlo se jí to na poprvé, takže nejspíš ano."
"Jak povzbudivé."
"Ano. Já vím. Pomoz mi, prosím, se dostat do mého pokoje."

Vytáhl jsem ho na nohy a on se na mě pověsil. Bylo cítit, že si uvědomuje moje zranění a snaží se na mě působit co nejmenší silou.

Dovedl jsem ho do pokoje. Vypadal skoro stejně jako ten můj. Modré stěny, slabě šedý koberec (ten můj tedy už spíš růžový), jedno okno ze záclonami a stůl se skříněmi.

Pomohl jsem mu převléct triko a uložil jsem ho. Skoro okamžitě usnul.

Já sám jsem se odebral na kutě, ale než se mi to povedlo uslyšel jsem její hlas.
"Deset, devět, osm, sedm, šest, pět. Pospíchej není moc času. Čtyři, tři, dva, jedna. Je pozdě. Už jsi mrtvý v nedalekém příkopě kvůli jemu."

***

Jsem jediná komu to připadá jako čím dál větší shite?😂😂