To já jsem ho zabil

10

26. srpna
Vyšel jsem ven.
Nevěřím tomu, že jsem to tak dlouho vydržel. Když se na sebe podívám do zrcadla, vidím, kolik jsem zhubnul, děsí mě to.
Mám propadlé tváře, vlasy už dlouhé. Mastné.
Jsem vlastně hrozně odporný. I když  jsem mnohem lepší případ než ostatní pacienti... Dost z nich skončilo, jako nadosmrti zjizvené postavy bez vůle k životu.
Mnozí z nich se na mne už ani nedokáží podívat. Tihle lidé jsou prázdní. Prázdní, aby si už nemohli ubližovat...
Jsem na oddělení s nejtěžšími případy.
Jakmile jsem vyšel ven, Daniel mi skočil kolem krku. I on vypadal vyčerpaně. Několik dní nespal. Kdo ví, jestli jedl.
I přes svou nerozhodnost jsem ho obejmul a tiskl k sobě.
Byli jsme dva zoufalci, zavření ve stejné cele.
Tolik sami. Že to 'spolu' nám nemohlo stačit. Alespoň mně ne...
Vždy když ho držím v náručí mám před očima tebe.
Jenže vím, že ty to nejsi... Cítím tak tolik viny...!
Vůči tobě, vůči Danielovi...
Ptal jsem se ho jednou na jeho jméno...
Víš, co je na tom všem vlastně nejhorší?...
Jmenujete se stejně.

30. srpna
Měsíc skoro končí... S Danielem trávím stále více času. Už dávno ne, jako pacient a psychiatr. Když jsme spolu, nemluvíme...
Už si ani nechce číst můj deník, i když ví, že ho mám...
Často jen spolu sedíme a smutníme.
Máme proč. Zack, kluk o pokoj vedle mne našel žiletku. Nikdo neví, jak se to tu mohlo stát, ale teď jsou přísnější kontroly osobních věcí...
Podřezal si žíly a vykrvácel.
Byl jsem v tu dobu znovu s Danielem. Cítil jsem vinu i za Zacka. Kdybych byl u sebe, možná bych ho vedle slyšel... Přesto, Daniel nic takového necítí.
Říká, že je to smutné, ale člověk se musí naučit vidět skrz věci. Bojovat s vlastním svědomím, namísto nečinné hniloby, jež pak vždy postihne mysl... Stojí si za tím, že člověk se může snažit dělat to, co považuje za nejlepší. Pokaždé dělat to nejlepší, co může... Poté netrpí vinou.
Ptal jsem se ho...
Jestli to platí i pro to, co se děje mezi námi.
Neodpověděl.
Dosud si není jistý odpovědí a já znovu myslím na tebe... Pořád sípu a nemohu přestat.
Proč jsi ty nemohl být trochu, jako on?...
I za tuhle myšlenku se nenávidím...
Takhle bych se ti nikdy nemohl podívat do tváře...